Bohemian Rhapsody

Je to prilis bezpecne, spolieha sa to na znalost faktov, skor nez na filmovu dramaturgiu a tym padom je to prilis zbrkle a skratkovite. Majstrovskeho diela o najlepsej kapele ever sme sa teda nedockali. Na to sa vsak kazdy fanusik moze vykaslat. Pretoze cele je to super profi remeselne natocene, Malek je fantasticky a...a je tam hudba od Queenu. Akonahle sa ozvu slavne melodie, nie je problem hodit filmarske chyby za hlavu a zaverecne vystupenie je uplna extaza. Ked pri Radio Gaga, kamera preleti ponad spievajuce publikum, tak ista Lady moze so svojimi Shallows rozmyslat jedine nad zmyslom menejcennosti. Zimomriavky aj slzy som mal po celom tele. Podobne intenzivny zaver by vytiahol k mimoriadnej spokojnosti aj najhorsi diel Doktora z hor. Co to znamena? Ak ste fanusikom kapely, tak je to absolutne must see zalezitost. A treba ju vidiet v kine, na co najvacsom platne s najlepsim zvukom. Pokial uprednostnujete rap alebo techno, bude to iba jemne nadpriemerny zivotopis. Ja sa radim do prvej skupiny. Slabsich 9/10 (24.10.2018)

Opravdu bych nečekal, že se z Bohemian Rhapsody po tolika produkčních problémech vyklube taková pecka. Ovšem ať už za finální střih může Brian Singer, nebo můj možná ještě větší oblíbenec Dexter Fletcher, konečně je tu licencovaná hudba skupiny Queen a ta udělá půlku práce. Rami Malek od Mr. Robot (jeden z těch seriálů, které jsem vzdal) ušel obrovskou cestu a stal se doslova ztělesněním Freddieho Mercuryho a to co předvádí na pódiu nemá obdoby, stejně jako před třiceti lety neměl obdoby jeho předobraz. Hned jsem měl chuť si dát další životopisy podobného ražení (mnoho jich je zmíněno ve filmu, jeden za všechny - mladý Michael) a pevně doufám, že jich po fenomenálním úspěchu této kapely v kinech jenom přibude. Když člověk film vidí, už ho nikterak netrápí, že se před vícero lety chystala drsnější podívaná s Baronem Cohenem. Tohle je totiž nářez. Sice plný patosu a mravokárných rad do života bez temných stránek, ale pořád nářez. (10.11.2018)

Hudební spolek Kvír, vedený nesmírně talentovanou sexuálně dezorientovanou princeznou s východoněmeckým pornoknírkem, byl bezesporu kreativním fenoménem homohudby osmdesátých let, který dodnes nepřestává inspirovat ani jindy striktně heterosexuální génie. Citlivý přičmoudlý pánský kolonoskoper s přezdívkou Rtuťovitý Alfréd a chrupem jako z karikatury od Vyčítala, obklopený od počátku aurou perverzní dekadence, neboť v jeho pichografii chyběla snad jen zvířátka (samozřejmě samečci), se jasně vždy jevil ideálním materiálem pro rozporuplný autobiografický film, navíc když tak dlouho s popěvkem „We’ll keep on fucking till the end“ na rtech kokotoval s operou, až si střihnul Aidu. Na ten tedy nakonec došlo a je docela škoda, že jej sebrali neseroucímu se židímu Sašovi, protože výsledkem je sterilní kýčovitá Máyová báchorka a megakorektně vyvoněná pohádka o čtyřech bezkonfliktních sluníčkářích, z nichž jeden si sem tam nechal strčit do prdele péro (samozřejmě jen v nevinných náznacích), protože byl bezskrupulózně manipulován zlým intrikánským teploušem. Prostě takový mumulendový perfektně vyhajpovaný videoklip pro hospodyňky za zenitem a obstarožní otyloně, co mají rádi píssničky, ale nechtějí o své oblíbené kapelce slyšet nic fujtajblového, z nějž dosud přežívající členové, majíc zjevně produkci pevně v rukou, vyšli jako usměvavé a pozitivní Bárbinky. Panenka s porcelánovou hlavou, něco, jako když tenkrát Hájlendr romanticky vyprcával v té lezavé kose skotské vrchoviny svou drahou, dokud mu nepošla věkem, v pauzách leštil meč, vítr mu při tom čechral enormně bujnou kštici a vzdouval kilt, chladné slunce něžně svítilo do vřesoviště a na pozadí vyl Bulsara „Who wants to live forever“. Na druhé půlce prdele je to však videoklip fantasticky udělaný, z každého detailu čiší Davčova hodinářská preciznost, výborně odsejpající, dojivý, s dokonale přetočeným koncertem s příznačným názvem Live Aids a famózně zahraný, včetně skvělého výběru všech zúčastněných držek kromě titulní postavy. Homoknír a předkus holt z přišlápnuté ropuchy s vyvalenými bulvami Merkuryho sice neudělají, ovšem pohyby, gesta, mimika i zpěv, to byl v podání toho chcípáckého Sinuheta vskutku dechberoucí herecký koncert hodný Osrala. Takže ač troubící jelen, je to jelen ztepilý, s bujným parožím a v tom kýčovitém lesním zátiší se na něj moc dobře dívá, obzvlášť na velkém plátně. Zdravím tímto svého doktora Albana, který mě na to pod pohrůžkou odpírání léčby hemoroidů přinutil jít do kina. V televizi bych to hodnocení rozhodně asi osekal. (09.11.2018)

Singer mechanicky cyklí lidská dramata, studia a živá vystoupení, která v dílčích jednotlivostech překypují energií, prýštící ze všech stran – od výborných herců, skrze kameru a střih až k poslednímu přesně namířenému světlometu, ale jinak těch 130 minut proklouzne mezi prsty jako promarněná šance jít za hranu uhlazeného biopicu, kterému plátno sluší. Ale tím, jak k němu houfně usedávají diváci bez rozdílu věku i hudebního vkusu, se značí především to, že snaha zalíbit se absolutně všem klapla na výbornou. Nebýt ale té geniální hudby (a to říkám jako člověk, který k ní nepřetéká vřelostí), je to sezónní tuctovka. Naštěstí to o té hudbě je a já to nebudu skrývat: dojalo mě to. (10.12.2018)

Skvěle to popsal Dan9k, Bohemian Rhapsody je opravdu bohužel pouhouhým pomníkem bez vnitřní energie. Mnohem větší drama, než děj samotný, přináší veškeré ty zákulistní peripetie s Bryanem Singerem. Někdo možná může cítit nostalgii, emoce které cítí jsou nicméně jeho vlastní projekcí. Snímek sám o sobě je tak plytký, a postavy ploché a totálně vyšťavené, že žádnou emocionální odezvu vyvolat neumí. (19.01.2019)