Neviditelný

Leigh Whannell v Neviditelném potvrzuje, že se s ním musí počítat jako s režisérem, který hororový žánr umí. K těm nejlepším mu však pořád ještě kousek schází. Jeho novince by slušelo zkrácení o nějakých dvacet minut, jinak je to však sice nepříliš originální, ale výtečně natočená thrillerová podívaná. Whannell u mí šponovat napětí, notně mu s tím pomáhá i vynikající Elizabeth Moss, a ve všech akčnějších scénách navíc potvrzuje kvality naznačené už v Upgrade. Navíc hraje s divákem od začátku fér hru a všechny karty vyloží na stůl překvapivě brzy, což mu ovšem nebrání v tom, aby fungovala dost nepříjemná atmosféra. Osobně mi Neviditelný sedl víc v okamžicích, kdy se bral stoprocentně vážně, protože díky sázce na atmosféru a dospělejší přístup k celé látce to fakt funguje tím způsobem, o němž většina současných hororů sní. Ale ačkoliv celé béčkové vyznění působí možná až příliš uspěchaně a trošku z něj čiší snaha hrotit to za každou cenu, celkově jde o hodně nadprůměrné řemeslo, které fandům hororů ukáže, že tu pořád jsou talentovaní režiséři, kteří i okoukaný příběh dovedou odvyprávět tak, že se člověk dvě hodiny nenudí. I když na novou žánrovou klasiku to bohužel asi stačit nebude. (01.03.2020)

Pro mě osobně takřka nesnesitelný film. Iritoval mě už tím úvodem, kdy je člověk doslova vržen do děje, aniž by věděl cokoli o postavách, a přitom se chce, aby s Cecilií hned sympatizoval (protože když člověk ve filmu sleduje cizí ženskou, která narychlo v noci zdrhá z nějakého nóbl baráku, a evidentně je dost vyděšená, pravděpodobně má k tomu dobrý důvod - ten se ale člověk dozví mnohem později; přesto jsem se neubránil pocitu, že s objasněním minulosti postav se film příliš neobtěžuje, a tím pádem nevím, proč bych si k nim měl vytvářet nějaký vztah a někomu fandit, když o nich nic pořádně nevím, a navíc si dovedu klidně představit zvrat, při němž by se ukázalo, že záporná postava nebyl neviditelný chlápek, ale právě Cecilia - už proto bych byl opatrný s tím se hned stavit na její stranu). Za druhé je to pro mě film s krajně nesympatickým obsazením - mimořádně odpudivá Elisabeth Moss zde vypadá jako dospělá verze Milly Shapiro a koukat na ni přes dvě hodiny bylo tak nepříjemné, že jsem dlouho zvažoval, zda neodejít z kina - nebavil mě ani ten stupidní děj a nechápu, proč to musí mít dvě hodiny. Samotný závěr je potom vyloženě debilní a dovršil moji otrávenost. Dle mého názoru je zde tento film hodně nadhodnocený a nechápu proč. (05.03.2020)

Film chce být hodně chytrý a cool a děsivý (nevím, proč mi pořád v hlavě jako měřítko naskakovalo It Follows), ale prostě není. Nebo, pokud bych chtěla být pokornější, tak řeknu, že na mě nefunguje. Rozhodně se, že bude vyprávět obrazem, ale stejně všechno v dialozích pojmenuje a vysvětlí. Nakonec i ta práce s tou kamerou je tak návodná, že jako kdyby tam byly červené šipky, které ukazují, kam se máme koukat. A to mě nebaví. U tohoto žánru, aby se dal film označit za dobrý, by neměl být divák celou dobu na stejné úrovni či dokonce napřed před příběhem a jeho hrdinkou. Tady si třeba doopravdy kladu otázku, co myslel POMO tím šokujícím zvratem, který si od něj vysloužil i vykřičník v závorce, protože mě nenapadá nic, co by nebylo jasné předem, že se přesně stane. Nemusím snad ani připomínat, jak velkým fiaskem je absolutní miscast hlavního "záporáka", respektive absence charismatu nebo... aspoň něčeho. Elisabeth Moss se snaží, seč může, ale svým výkonem jenom podporuje můj dojem neobratného scénáře netalentovaného, ale značně sebevědomého filmaře. Chm, tak ať, ale beze mě. (17.06.2020)

Ten tolik vypichovaný feministický podtext je samozřejmě funkční, ale mě spíše bavila chytře variovaná transtextuální forma, v rámci níž se s neviditelnou maskulinní hrozbou zachází. Skvělým tahem je hned pomyslná absence prologu a okamžité navázání na hledisko ztrápené ženy, která se chce zoufale vyprostit z okovů svého manžela - hned úvodní sekvenci ostatně po prvním zhlédnutí považuji za filmařsky nejlepší z celého snímku. Nepřítel se tak stává postupně vyprofilovaným především skrze dialogy ostatních postav, skrze úvodní představení jeho honosného sídla a prostřednictvím uvědoměle vkloubené MeToo kampaně, zatímco hlavní hrdince jsme vyloženě nuceni držet palce již od prvních vteřin a Whannell může v druhé polovině upouštět od dominantního vytváření napětí na úrovni jednotlivých scén (odkazujících k známým duchařinám více, než se na první pohled a při absenci viditelného nepřítele zdá) a přesouvat se k motivům překvapení a vyvolávání zvědavosti na úrovni příběhu jako celku (jak to všechno narafičil a jak přimět ostatní, aby Cecilii uvěřili?). Díky oné transtextuální žánrové vyhraněnosti jde o dílo mnohem sofistikovanější než jen 'únik zneužívané ženy před bohatým tyranem' a divák si v jeho průběhu může klást interpretační výzvy, ale na druhou stranu se na většinu otázek odpoví příliš brzy či se dají snadno vytušit a závěr funguje spíše jako nutná satisfakce než jako odvážné završení různých žánrových a motivačních konceptů. Musím ale uznat, že to celé drží celkem suverénně pohromadě a s výjimkou pár scén, jejichž účinek napodruhé předem zpochybňuji, je to výborně (byť vlastně nenápadně) zrežírovaný průsečík mezi klasickým hororem od Universalu a moderní žánrovou hrou s divákem, jakých v současnosti opravdu moc nevzniká. Scéna s barvou na půdě a konkrétně její vyvrcholení mě vystrašila skoro jako pasáž ve ventilaci z prvního Vetřelce. 80% (14.03.2020)

V kině po třech a půl měsících (!), kdy jsem mimo domov na televizní obrazovce sjížděl spíše starší karanténní béčka, a hned taková pecka! Velice důstojné dohnání restu ze začátku roku, který mě nadchnul již Ritchieho Gentlemanama. Whannellův Neviditelný se rozjíždí na principech duchařského hororu, následně se přehoupne v rafinovanou paranoidní hru na kočku a myš, a ta vyvrcholí ve vražedný thriller s vychytaným akčním vizuálem, u kterého nedýcháte. Každá ze tří poloh filmu prokazuje Whannellovu znalost pravidel žánrů a scénáristickou i režijní invenci. Tohle není práce pouhého řemeslníka. Tohle obsahuje bravurně budované napětí prostřednictvím pouhé divákovy nevědomosti a intenzivní temné hudby, šokujicí zvrat u kterého se vám zastaví dech jako již dlouho u ničeho (!), kreativní a intelignentní hrátky s žánrovými klišé, promyšlenou výpravu i delikátní kameramanské akrobacie. A všechnu tu parádu dává s přehledem v úctyhodně odvážné stopáži, abychom se jí nasytili do maxima. (08.06.2020)