Kvarteto

Herec Miroslav Krobot se po Díře u Hanušovic podruhé usídlil na režijní sesli a jeho druhý film je v podstatě stejný jako první. To znamená: 1) Nehledejte žádný děj. Stejně jako u Díry u Hanušovic se jedná o film poskládaný především ze situací. 2) Humor ve filmu je, ale většina jich vychází pouze na půl plynu. 3) O postavách se toho moc říct nedá, především se o nich v podstatě dozvíme pouze detaily a nic víc. Krobot se v podstatě pokouší zachytit život třicátníků na pokraji krize středního věku a daří se mu to na půl plynu. Jakékoliv ambice totiž jdou stranou a v podstatě to vypadá jako Krobot střídal několik žánrů. Je to komedie? Je to romantika? Je to drama? Letos vzniklo plno horších filmů než je Kvarteto. Avšak vzniklo také plno lepších. (04.12.2017)

Kudy vede správná cesta do stanice Štěstí? Mirek Krobot se jejího hledání evidentně nebojí a nebojí se ani natočit film jako výpověď o generaci, která by už dávno měla dospět, jen na to stále nenašla odvahu. Díra u Hanušovic byla nádherným rozčeřením stojatých vod současné české kinematografie, vtipnou a zároveň laskavou satirou. Kvarteto je divácky možná poněkud méně atraktivní, více hloubavé, ale také mnohem jímavější a ve své podstatě velice krásné. Hudba k filmu je absolutně dokonalá, zcela ho vystihuje. Bez hlubšího ponoru zní jako kakofonie pro ucho neladných zvuků. Po chvíli máte pocit, že vás začíná jemně hladit a pomalinku kolébat na mírných vlnách. Ty vlny jsou ale přesně tak velké, aby vás neuklimbaly k spánku, jen jemně mravenčí po celém těle. A záhy se přistihnete, že vám ta hudba činí dobře, že ladí s rytmem vašeho srdce. Tedy alespoň já jsem to tak měla s celým filmem. (10.06.2022)

"Štěstí jsou jen jednotlivé okamžiky, jde jen o to, si jich všimnout..." Asi nejsem moc všímavý, ale nějak jsem moc nepobral, co chtěli autoři tohoto filmu říct. Film o čtyřech "divných" hudebnících hrající "divnou" (myšleno soudobou) hudbu. Divná je i řada scén či zápletek filmu (neustálé lezení jednoho z hlavních protagonistů domů po lešení, tu večírek s rádoby "uměleckým" striptýzem v historickém sklepení tu zas večírek s polosvlečenými hosty nebo další večírek kde ale vlastně zní jen "šílená" hudba). V samotném závěru filmu si psychoterapeutka Sylva v přednášce pro seniory klade docela zajímavou otázku: "Může být štěstí samo o sobě nebo může být člověk šťastný pouze ve vztahu". Nemám však pocit, že by samotný film na tuto otázka přinášel jakoukoliv srozumitelnou odpověď. (09.12.2018)

"Pravda je, že si občas připadám jako nižší varianta sebe sama." Kvarteto mě zmátlo. Tak nějak jsem čekal komedii a místo toho přišla ... patrně sonda do něčeho. A ta sonda byla umělecká ... tím jsem si skoro jistý. Vytušil jsem to podle toho, že to v podstatě nijak nezačalo, pak se pro změnu nic nedělo a v době klinicky mrtvé nudy to grandiózně skončilo. Ještě se tedy přitom šmrdlalo na smyčce, ale to mne nikdy moc neuspokojovalo. Musím uznat, že už dlouho mě nikdo nedokázal takhle nudit a ojedinělé štěky introverta Funese to prostě zachránit nemohly. (01.04.2019)

Od autorského filmu Miroslava Krobota těžko očekávat jiný styl než ten jeho specifický: absurdní až dada situace a humory bez pointy, odtažité dlouhé pomlky a "intelektuálština" na pomezí umění, obojí zároveň shazované (nebo naopak míněno 100% vážně, nemožno poznat). V tomto případě na půdorysu vztahových propletenců členů hudebního kvarteta, introvertních postaviček nejistých v tvorbě a nedospělých v životě. Slabší 3 *, ani jsem se nenudil (herecky vyniká skvělý Jaroslav Plesl a dost pomohl nečekaně funkční závěr), avšak že by tím zvládl "básník" něco říct? (17.01.2024)