U Petrovových řádí chřipka

Typický obraz o Rusku a Rusoch, čiže tu nechýba alkoholizmus, bieda, beznádej, zároveň voľný život nestavajúci na morálke. Horúčka je o ruskej spoločnosti, ktorá je v delíriu. Toto nie je film, skôr taký súbor obrazov s nejasnou zápletkou, ktoré majú podporiť túto hlavnú myšlienku. Napriek tomu nuda, nič, čo by ma rozpálilo. (04.12.2022)

Docela jsem se na chřipku těšil (po dvou letech Covidu není divu a jednomu se po poctivé staré dobré chřipce zasteskne), ale vizuál v mém případě předháněl příběhovou linii, která může být místy až moc roztrhaná. Atmosféra socialistických vesniček a šedých sídlišť zaprášených vrstvou prašanu, jež se prakticky okamžitě mění v rozmáčenou břečku, to ovšem celem dobře drží pohromadě a v celku to zas tak špatné nebylo. Za pár dní už ale nejspíš nebudu schopen říct, co se ve filmu vlastně odehrávalo… (12.11.2022)

Serebrennikov ve své horečnaté halucinaci o současném Rusku a jeho vazbách k minulosti vrávorá mezi altmanovskou mozaikou, festivalovou exploatací a okázalou předváděčkou vlastních režijních schopností. Rozhodně je třeba smeknout před košatě propracovanou a při tom přirozeně působící mizanscénou v kombinaci s komplikovanými dlouhými jízdami kamery. Jenže v momentě, kdy pochopíte, že horečka je zde ospravedlněním k tomu, že je možné naprosto cokoli, bere to vítr z plachet premise o kontrastu bezmocných a bezcílných životů obyčejných lidí vůči jejich zhmotňujícím se představám, kde svou frustraci ventilují v silových eskapádách. Zůstává tak především velkolepě delirická formální exhibice a pojednání o Rusku, které příznačně přebublává přes jakoukoli snahu je nějak celkově pojmout. (09.12.2021)

Velký ruský epos o nekonečnosti absurdity, byť ukryté v horečnatém přeludu, roztříštěné fabuli do několika vrstev, která se však až nebezpečně cyklicky propojí v závěru. Ze všech těch karikatur/postav však prosvítá paradoxně emoce a cit, touha žít, byť mnohdy však nenaplněná dle vysněných představ. Děda Mráz volá svou Sněhurku, ta je však pod nablýskaným kostýmem niterně prázdná, Petrovov se zase zacyklil v nekonečné smyčce, a nedokáže přinést dokonalý život svému synovi, jelikož opakuje totožné chyby, kterých se na něj dopouštěli rodiče v dětství. A tak zbývá pouze snaha a víra v to, že se vše jednou změní... (24.03.2022)

O společnosti, v níž lidé po generace žijí jako od sebe odtržení jedinci, jsou k sobě sváděni nahodilostí a vnějšími okolnostmi namísto osobité vnitřní přitažlivosti. Změněný stav vědomí, způsobený jen zdánlivě chřipkou nebo desítky let prošlým acylpyrinem, ve skutečnosti zoufalstvím ze systémem podporované samoty a ponechanosti, ztracenosti, je přežívající tvůrčí vůlí k životu, nenapravitelně zmrzačenému, uvolňující bolest v podobě představ agrese a destrukce. Nikde není záblesk soucitu, přátelství, spojenectví, důvěry, není pro to živná půda, a není kudy by si to kdo mohl připustit. Nejvýznamnější ruské svátky, oslavy Nového roku, v nichž se odvíjí děj filmu, utvrzují zúčastněné v tom, že jiné to být ani nemůže, že v separaci, vnitřní vyprázdněnosti, mechanickém hraní rolí, ať už lhostejném nebo angažovaném, v bezvědomí, se na věčné časy žilo a bude žít. Všechno je vnitřně bezvýznamné teď jako před třiceti lety a dřív – otec synovi vypráví vzpomínku na Sněhurku, která měla studené ruce, jako by byla opravdová. Prolínání reality a představ je organické a jemné, v tom mi připadal trefný postřeh rusisty Tomáše Glance, který přirovnal Serebrennikova k Tarantinovi. Film jsem viděla v rámci cyklu Východní přísliby  v pražském Edisonu v únoru 2022. (26.02.2022)