Au bord du monde
Vortex
Obsahy(1)
„Život je jako sen, je to tak? Ano je. Je to sen ve snu…“ Tak si připíjejí postarší manželé na terase svého bytu. Zdají se být zdraví a spokojení. Jenže klid podzimu života začíná pomalu rozežírat zákeřná nemoc, jež způsobuje, že se Françoise ztrácí nejprve v ulicích Paříže, brzy i ve své vlastní mysli. Její manžel, bývalý filmový kritik, by se o ni rád postaral, ale i jemu docházejí síly… Obraz je rozdělený na dvě části, a tak divák nepřichází ani o vteřinu filmového času, kdy se obě postavy v podání mistra hororů Daria Argenta a francouzské hvězdy Françoise Lebrun snaží přežít své stáří. Gaspar Noé přichází se snímkem, který chce věnovat všem, „jejichž mozky se rozloží dříve než jejich srdce“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (4)
Recenze (26)
Vortex je drobným odklonem od předchozí tvorby vizuálně svébytného provokatéra Gaspara Noého – vynalézavá autorská forma využívající dělení obrazu a výrazných předělů při střihu sice zůstává, ale po obsahové stránce extrémní divokost a živelnost vystřídala mrtvolná pomalost, jdoucí ruku v ruce s příběhem o neklidném dožití a umírání dvou manželů-seniorů, z nichž jeden je pár let po infarktu a druhý čím dál víc podléhá Alzheimerovi. Pro někoho možná originální umělecký horor, který naturalisticky zobrazuje poslední etapu života bez uhýbání i před těmi nejkrutějšími okamžiky (navíc se skvělými hereckými výkony), na druhou stranu je to ale zároveň i zoufale ubíjející, nesnesitelně dlouhé a pro své lpění na nekonečném potácení obou hlavních postav po interiérových lokacích spletitého bytu i k nepřečkání nudné. Noé si splnil sen, obsadil si do filmu slavného italského režiséra Daria Argenta a přizpůsobil barevnou stylizaci tak, aby ladila naturelu jeho díla, dalším pozoruhodným aspektem je ale pak už jen kamera, zabírající tentýž příběh ze dvou odlišných perspektiv, které musíte sledovat naráz. Kombinace toho všeho ve vás možná vyvolá tísnivé pocity, jaké asi cítí bezmocný a nemocný důchodce na sklonku života, smrt je však v tomto případě vysvobozením především pro diváka. ()
Noe bez nahoty, násilí ale vizuálně opět jiný. Příběh starých manželů, které postupně ničí zákeřná nemoc sledujeme pohledem obou aktérů pomocí rozdělené obrazovky. Zpočátku vtahující a ojedinělé, brzy zdlouhavé až nekonečné. Klasický případ výhry formy nad obsahem, který stojí za vidění hlavně kvůli zmíněné vizuální stránce. Ale těch 135 minut je úmorných. ()
Šokujúce je, že Noé sa vzdáva šokovania (aj metafyzického pseudomysliteľstva). Namiesto senzuálneho blitzkriegu a provokácií je tu pomalý, tichý a rozvážny film o starnutí, samote a smrti, lakonicky pracujúci s prostriedkami filmového jazyka. Už rozdvojenie plátna pôsobí ako jednoduchá a plne funkčná metafora medziľudských vzťahov a obyčajné filmové zatmievačky dokážu naberať úplne nový rozmer. Noé akoby nečakane dospel o niekoľko stupňov a ukazuje, že aj takto môže vyzerať extrémna (alebo post-extrémna) kinematografia (ak sa chcem/e naďalej držať odkazu New French Extremity). Atakuje diváka nie sériou ad hoc útokov, ale pomalým strategickým tlakom. Prekvapenie roka 2022. ()
Dvě oči skelného pohledu stáří, jemuž choroba zploštila život do tenké plochy bez hloubky pole minulosti a budoucnosti beze zbytku přiléhá k technice dvojí projekce na plátno, jehož zploštělost na úrovni média je koextenzivní s cíleným obsahem díla, jímž je stále více otupělé a vyprazdňující se civění do očí smrti a kde extenze kinematografického času stále jen nesměle připomíná skutečnou délku reálného posledního odpočítávání, o němž nám ostatně obě kinematografické oči nemohou říct nic nového, právě proto, že oči filmu jsou očima jeho protagonistů. Kde není minulost a budoucnost, nemůže být naštěstí nikdy ani konvenční zábavná zápletka, a tak divák může skutečně jen čekat na vysvobození spolu s postavami. A v tom tkví také přínos Noého filmu, a to, že rozštěpem plátna, které není jen samoúčelem, umožnil v jádru konvenčnímu dramatickému filmu jedním okem pokukovat po postupech direct cinema a tím se dostat skrze fikci blíže k dokumentu reality. ()
"Život je jako sen, že?" "Ano. Sen ve snu." ___________ Můj miláček Gaspar Noé se svým nejnovějším celovečerákem (který na festivalu v Cannes vyvolal nejeden poprask) mi dal další důvod, proč s tímhle šílencem chci na romantickou večeři. Zdání však klame, poněvadž nejde o klasický transgresivní flick z ranku nový vlny francouzský extremistický kinematografie. Není zde nic, čím je tento kontroverzní provokatér – jedněmi milován, a druhými nenáviděn – tak proslulý. Žádný neony, násilí, perverzní sexuální hrátky, opulentní halucinogenní tanečky natočený na jeden záběr, psychedelický halušky, znásilňování Monicy Bellucci, anebo radikální autorský rukopis. Přesto jde paradoxně o nejlepší režijní majstrštyk, co doposud ten plešatej magor natočil...... VORTEX je totiž jakousi anti-tezí Noého tvorby – jde o neuvěřitelně komorní, pomalou, intimní, subtilní, a citlivou vizuální esej, která je ve svý implicitní podstatě alegorickou vztahovou drobnokresbou o lásce, žalu, martyriu stárnutí, a nevyhnutelném smíření se smrtí. Do relativně malých a civilních rolí dvou stárnoucích, a jak psychicky tak tělesně nemocných duší, si Noé obsadil dva velikány – ikonického italského režiséra Daria Argenta (tvůrce legendárního hororu Suspiria který etabloval subžánr tzv. neon cinema, který Noého tvorbu zásadně ovlivnil) a slavnou francouzskou herečku Françoise Lebron. On je egocentrický workoholik jehož trápí kardiovaskulární onemocnění, ona je křehká žena která trpí nevyléčitelnou Alzheimerovou chorobou a pomalu ale jistě se začíná ztrácet nejen ve svém bytě, ale i své vlastní mysli. Oba dva jsou však neodlučitelným párem, jejichž láska vyplňuje prázdnotu v jejich osamocených srdcích...... Největší a zcela nezaměnitelnou devizou je – ostatně jako u všech Gasparových masterpieců – nekonvenční inovativní forma, která je (re)definicí pojmu "vyprávění obrazem". Gasparův dvorní kameraman Benoît Debie je totiž král a revolucionář filmového objektivu, a protentokrát si pohrál s metodou split-screen (kterou Gaspar už využil ve svém předchozím středometrážním experimentu Lux Æterna), tedy rozdělení obrazu na dvě části, díky čemuž divák sleduje dvě paralelně odvíjející se scény zároveň, které se průběhem času různě obměňují. Z hlediska narativu je tak VORTEX rozdělen na několik real-time příběhových fragmentů eskalující do až baladického, emocionálně zdrcujícího závěru, který vám zlomí srdce ve dví a rozdrtí ho na padrť. Celkově vzato, to s jakou pečlivostí a citem zde Gaspar pracuje s každým dílčím aspektem – jmenovitě mizanscénou, syžetem, poetikou fikce, či subjektivitou filmového času – a synergicky je spojuje do jednoho fenomenálního formalistickýho celku, prostě nemá obdoby...... VORTEX je tak ve výsledku neobyčejně obyčejný malý film s velkými myšlenkami a pohlcujícím imerzivním zážitkem o derniéře života, jemuž se nic už letos nevyrovná. Úvodní song nevyženu z hlavy hodně dlouho. Gaspar Noé je prostě někde jinde a jsem jedině rád, že nezávislá studia mu doslova zobou z ruky a poskytují mu tak naprosto neomezenou kreativní volnost, protože tímhle majstrštykem překonal sám sebe....... [VERDIKT: 10 důchodců z 10; peak of cinema] () (méně) (více)