Režie:
Linda Kallistová JablonskáScénář:
Linda Kallistová JablonskáObsahy(1)
Vědecké studie prokázaly, že pobyt v kojeneckých ústavech má na děti devastující vliv. V roce 2021 došlo v Česku ke změně zákona, o nějž drtivá většina odborníků usilovala dlouhá léta. Film sleduje zápas o práva dětí... Dosud zůstávala Česká republika poslední zemí EU, která nejmenší děti posílá do kojeneckých ústavů. Zatímco v jiných zemích společnost hledala cesty, jak dětem zajistit co nejlepší a láskyplnou péči v biologických či pěstounských rodinách, u nás jsme se drželi překonaných modelů, přestože je již dlouho vědecky prokázáno, že ústavní péče má na děti devastující vliv. Česko kvůli tomu bylo dlouhodobě kritizováno EU i zahraničními organizacemi. Přes osmdesát let psychologických i sociologických výzkumů v mnoha zemích ukázalo, že život v ústavní péči může dětem způsobit závažnou újmu, která má dopad na jejich emoční a kognitivní rozvoj i na celý budoucí život. Koneckonců ani v Česku nejde o nic nového, na nevratná poškození vývoje dětí z ústavů poukazoval už od 60. let minulého století nestor dětské psychologie prof. Zdeněk Matějček. Na tom nemůže nic změnit ani nesporná obětavost řady profesionálních vychovatelek z ústavních zařízení, které ani přes maximální snahu nemohou nahradit pozornost, péči a lásku jedné osoby. To vše přitom potřebuje každé dítě. Zároveň platí, že instituce představují nejdražší způsob péče o ohrožené děti. Každý rok se v ČR vynakládají skoro tři miliardy korun na provoz kojeneckých ústavů a dětských domovů, ve kterých pobývá přibližně 5 tisíc dětí. Stejné prostředky by mohly být využity k podpoře více než 100 tisíc dětí žijících v komunitě formou terénní sociální služby a pěstounství. Zastánci ústavů často tvrdí, že významnou část ústavní klientely tvoří děti s vážnými zdravotními postiženími. Objektivní průzkumy však ukázaly opak: Ve skutečnosti je těchto dětí v českých ústavech mizivé procento, většina dětí je zdravá nebo má obtíže zvládnutelné s pomocí ambulantních lékařů či specialistů. Koneckonců takové případy zaznamenává i náš dokument. Po mnohaletém úsilí odborníků a řady organizací konečně došlo ke změně. Poslanecká sněmovna letos schválila novelu zákona o ochraně dětí, která od roku 2025 zakazuje děti do tří let umísťovat do ústavních zařízení. Pro srovnání, v mnoha dalších zemích je tento věkový limit mnohem vyšší, např. na Slovensku je stanoven na 6 let, v Maďarsku na 12 let, v Polsku na 10 let. Navíc dětí do tří let je v českých ústavních zařízeních jen něco málo přes tři stovky. Do poslední chvíle však nebylo jasné, jestli odborné argumenty převáží nad vášněmi a emocemi. (Česká televize)
(více)Recenze (2)
Dokumentu bych vytkla určitou neucelenost názorové linie, jelikož je místy velmi zmatený a měla jsem problém zjistit, zda jednotlivý aktéři s touto formou ústavní péče souhlasí nebo nikoliv. Pro pochopení problematiky kojeneckých ústavů je také nutné dovzdělat se v rámci jednotlivých pojmů, které se v dokumentu opakují. Je velký rozdíl mezi adopcí, pěstounskou péčí (dlouhodobou a krátkodobou) a poručnictvím - tyto pojmy jsou důležité proto, že se v dokumentu několikrát hovoří o finanční pomoci rodinám, ve kterých může být dítě ohroženo, nicméně se nezmiňuje, zda by tato pomoc měla směřovat rodinám do náhradní péče nebo biologickým rodičům. Myslím, že stejně jako je dlouhodobě podfinancována sociální správa v České republice, byl značně podfinancován i tento dokument, který se problematikou zabývá velmi okrajově, nekonkrétně a v závěru se nic nedozvíme. Historie kojeneckých ústavů se datuje do roku 1922, posléze, po příchodu socialismu se upřednostňovala kolektivní výchova, tudíž před jakoukoli formou pěstounské péče (která se maximálně eliminovala) se volila péče ústavní. Nicméně, již tehdy vznikaly reportáže, které zpochybňovaly funkčnost této alternativy a upozorňovaly na možný dopad na tyto děti (což je mimochodem jeden ze světlých momentů dokumentu). Myslím si, že v první fázi je nutné se věnovat podfinancované sociální správě a zefektivnit přístup terénních pracovníků, byrokracie v kombinaci s minimální mzdou a nedostatkem personálu vede k nedostatku kontrol, přímé a individuální pomoci a k častému syndromu vyhoření. Dalším problémem kojeneckého ústavu (vyjma akutního nedostatku fyzického kontaktu s miminkem) je právní rovina, která nařizuje, že pakliže se nefunkční rodič, jehož dítě bylo do kojeneckého ústavu umístěno zajímá o svého potomka - je stále jeho jediným potenciálním opatrovníkem on (zájem o dítě v tomto případě znamená například pohled jednou za půl roku) a dítě tak nemůže být umístěno do funkční rodiny (ač třeba pěstounské péče, která částečná práva rodiče ponechává též) - opět to ale souvisí s podfinancováním a neindividuálním přístupem k jednotlivým případům. To se ale z dokumentu nedozvíme, aktérky o této problematice hovoří tak, jakoby předpokládaly erudovaného diváka, který tuto tématiku perfektně zná. ()
Z Matějčkových slavných výzkumů o deprivaci mám státnice a v tomto dokument klouže po povrchu. Jedinou námitku ale mám, že dokument pocitově naznačuje, že starat se o postižené dítě je výhoda a něco lepšího, než se starat o dítě zdravé. ()
Galerie (7)
Photo © Česká televize
Reklama