A sedmnáct jim bylo let...

Ráda bych učinila patetické a oficiální vyjádření, že toto je jeden z filmů, díky kterému jsem ráda, že jsem naživu. Nejenže jsem se kvůli němu zase začala do kina šňořit, jako kdybych šla na rande, ale zároveň jsem ještě mnohem intenzivněji začala vnímat filmové řemeslo jako takové. Tento jediný film katapultovat režiséra do desítky mých oblíbených. A díky Ponrepu za ohromnou příležitost vidět to na plátně. Chci umět maďarsky. ♥♥♥ (07.05.2011)

Kompozičně neklasická prezentace velkých humánních myšlenek, na které by neměl být pro vnímavého diváka problém vnitřně se naladit. Někdy je pro změnu obtížné naladit se na Janscóuv režijní styl, který střípkovitě spojuje sérii událostí, aniž by řešil širší dějové souvislosti (byť zdaleka ne tak jako ve Hvězdách na čepicích, kde nebyl přítomen ani spojující prvek hlavního protagonisty), ale přesto, jiného tvůrce si pro zprostředkování podobně poetického náhledu na podobu lidství uprostřed vážného konfliktu zkrátka nelze představit. Odsunout všechny nejpalčivější hrůzy do mimoobrazového prostoru či do pozadí mizanscény, aby nenarušil střihovou kontinuitu a zárověn zachoval jejich nepříjemný účinek, zvládal Jancsó jako málokterý jiný filmař. 80% (17.11.2016)

Mladičký gymnazista se toulá krajinou, kterou právě opustila válka, ale armáda ještě ne. A dá se říct, že hrdinova mladickost mu brání se s válkou rozloučit, jako by se pohyboval mezi touhou dostat se domů do bezpečí a na druhé straně účastnit se toho podniku pravých mužů (jako když si oblékne opuštěnou uniformu - je to protože mu je zima, nebo si přeje si obléknout právě uniformu, být brán jako voják, byť bude jistě zajat?). Posléze je zajat okupační armádou. Chová se jako pravý voják a Maďar. Snaží se tedy utéct Rusákům, resp. Rusákovi. Pak ale scénáristé s režisérem ukáží příklad všelidského smíření. Zákon diktující mladíkovo chování se mění. Již nejednat jako Maďar, jako voják (což jsou kategorie lidi rozdělující, paušalizující, heteronomní), ale jako Člověk. A pravý člověk pomáhá druhému bez ohledu na národnost či uniformu. Kameraman Tamás Somló se opět ukázal v plné slávě. (24.05.2014)

Tohle je nádherná ukázka toho, jak se i z malého příběhu dá udělat velkolepé formální divadlo. Bravurně zvládnutá kamera, rámování i střih posunují příběh o přátelství dvou mladých lidí z rozdílných světů do až mystického zážitku. Místy bohužel selhává scénář, například sekvence nahánění dívky vyšumí naprosto do ztracena, přitom měla ohromný potenciál. Režijně je však zvládnutá skvěle. (05.05.2022)

Jancsó měl zjevně štěstí na producenty, točil podobně často jako Bergman, nebo Fassbinder, jeden až dva filmy ročně… Podobnost scénářů ze stejné doby tomu odpovídá, stejně jako jen velice pozvolna se vyvíjející estetika: leckterá díla jakoby zdvojují jiná. Így jöttem je do jisté míry pozitivní variantou filmu Hvězdy na čepicích. Možná je to dřívější dobou vzniku, není tu ještě ta strašlivá bezvýchodnost vztahu zajatec/kat, naopak je akcentována vykupující vazba mezi lidmi, kteří z role určené jim zvenčí vystoupí. Trochu iritující (i ve Hvězdách na čepicích) je opakované zdůrazňování toho, že Rudí nezabíjeli Maďary – nevěřím tomu ani za mák a pokládám to za oportunní úlitbu tehdejší propagandě. Naopak nádherné a bezchybné jsou plenérové záběry zdánlivě bez děje – celky, jízdy, letecké záběry – zde Jancsó zas dorůstá do Mistra umělecké a experimentální dramaturgie a režie přelomu 60. a 70. let. Některé scény snesou vytržení z kontextu příběhu dvou vojáků-chlapců, Rusa a Maďara na konci války – to třeba když oba pro radost jak dva faunové honí po zvlněné krajině nahou dívku, sami pronásledováni dvojplošníkem – skoro mě napadal Zabriskie point. Így jöttem není nejsilnější Jancsóův (proti-)válečný film, ale pro tyhle momenty určitě stojí za vidění! (24.11.2010)