"Film nezemře, dokud bude v kině tma." (Samuel Goldwin)
Jsem kombinace hyperaktivity a hypochondrie. Člověk, jehož lidské bytí bývá nepochopené, jehož myšlenky bývají vesměs hloupé, ale taky člověk, který si neustále klade otázku, zdali je život opravdu tak zvláštní místo nebo je to klam. Užívám si, byť to někdy není znát. Jednou jsi nahoře jednou dole, je motto, které mě provází už pěkně dlouho a vystihuje mě to víc, než kdybych vám předložil mou biografii. Miluju film, protože je to médium, které mě neopustí. Stalo se pro mě živou bytostí. Někdy se pozoruju, že se ptám sám sebe, jestli by můj život byl jiný, kdybych nejel na této droze. Určitě mě vyformovalo v magora, ale snažím se aby mi toto mé životní pouto nelezlo do běžného života. A je to opravdu těžké, jelikož se pozoruji, jak si nějaké situace filmuji dopředu, což neprospívá tvůrčí atmosféře. Ale ještě jsem nedospěl do fáze, kdy bych mé přátele stavěl na jiná místa, než momentálně stojí, protože by byli lépe osvětleni. Film je vůbec divná záležitost, jednou vás vyflusne jako nemohoucí bytost, jindy vás nakopne do té míry, že letíte vstříc náhodám a je vám jedno, jestli si namelete. Je to balancování mezi realitou, fikcí a mojí vizí. Rád si doplním konec filmu, rád hledám symboliky a kladu si otázky: proč a jak? Někdy je to perná záležitost, ale výsledek je vždycky ohromným zadostiučiněním. Libuju si v bizarnostech (David Lynch) v intelektuálních scénách (Bergman), ale také v osobním masochismu (Tarantino) a nepohrdnu ani akční cestou peklem (Bay), a nebo romantickou iluzí nádhernýho vztahu (….). Filmy až nezdravě prožívám, například nezapomenu na tu neuvěřitelnou krásu chvíle, kdy jsem se při sledování Fontány a Tance v temnotách rozbrečel. Jsou to situace, kdy si říkám, jak moc mě film zasahuje a jak moc ho miluji. Souznění je potřeba a v tomhle případě bývám napnutý jako špagát, poněvadž se velmi často ztotožňuji s postavami, a to je potom na překážku, když uzříte situaci vámi prožitou a stejně špatně vykonanou. Díky filmům jsem si uvědomil, naučil, rozpomenul, utvrdil a zažil mnoho věcí. Je to de facto příručka jak žít a nezbláznit se. Byť já jsem chodící důkaz, že tomu tak není….
"Hudba je nejlepší umění. Zahání smutek." (Martin Luther)
Momentálně poslouchám: kanibaLOVE (Prohrála v kartách)
Hudba je zásadní součástí mé pochroumané duše. Taky světýlko na konci tunelu, taky spásný poslíček naděje. Na rozdíl od filmu, jede má představivost při poslechu hudby na max a můj svět najednou vyvstane z popela jako fénix. Kdybych se nedíval na svět se sluchátkama v uších, byl bych poloviční, protože hudba je kapitola sama o sobě a dotváří mojí osobnost. Jak jsem psal, vyhraněnost nemám rád, čili hudba není výjimkou. Mám rád hip-hop i rap (zbožňuju Wichovu hudbu), v dobré míře i pop, starý pecky a poslední dobou ulítávám na starším rocku (Guns n Roses, Iron Maiden..). Ovšem výsostné postevení mají Sigur Rós, jejichž hudba je moje osobní vykoupení z tohohle světa. Je tak jiná a přece strašně krásná, děsivě neposkvrněná. Jejich placky mám omleté stokrát, přesto u jejich melodií brečím jako o závod a jsem za to rád. Ubezpečuje mě to v tom, že žiju a dejchám.. To pro mě znamená hudba..
"Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla." (John Ruskin)
Konsternován: Chladnokrevně (T.Capote), A uzřela oslice anděla (N.Cave), Smrt je mým řemeslem (R. Merle), Rosemary má děťátko (I.Levin), Utrpení knížete Sternenhocha (L.Klíma), Faust (J.W. Goethe)....
Čtu: Válka s mloky (K.Čapek) + Zeď, Nevolnost (J.P. Sartre)
V knihách jsem zaznamenal největší pohyb nebo vývoj, jak chcete. Zabředl jsem do filozofické roviny, tam, kde postavy ničí sami sebe a jejich rozum je na pokraji smrti. Proč zrovna tam, netuším. Nebo možná tuším, ale bojím si to přiznat. Rád vyhledávám knihy, které se liší od zajetých stereotypů, a nijak se tím netajím. Vadí mi, když kniha má stanovený řád. Když víte, co se stane, nejste překvapeni. Rád si představuju, rozvijím fantasii, zamýšlím se a dávám dohromady souvislosti, byť nejsou na první pohled zřejmé. Co ovšem považuji za největší životní úspěch, je má náhlá obliba básní. Dřív jsem z nich měl mžitky před očima, teď-možná věkem- jim přicházím na chuť, mají jisté kouzlo a napjetí. A je paradox, že kdybyste se mě zeptali na knihu mého života, neodpovím, věřím, že ještě přijde. Třeba v hodině mé smrti, ale věřím… Nahoře je výčet toho, co mi vytanulo na mysli jako první…
