Ha-Chayim Al-Pi Agfa
Life According to Agfa
Obsahy(1)
Novinář, scenárista, herec, producent a režisér Assi Dayan je synem slavného generála Moshe Dayana, avšak ve svých filmech demýtizuje izraelskou společnost. Titul jeho filmu odkazuje na fotografku Leoru, která zachycuje momentky z malého tel-avivského baru. Děj sevřený do dvanácti hodin - od odpoledne do svítání - je zalidněn postavami kolem tohoto baru. Podnik provozuje stárnoucí Dalia a mladší Leora, v kuchyni pracují dva muslimové a u piána sedí intelektuálský písničkář. Nejpestřejší jsou návštěvníci: úzkostná žena, narkomanka, agresivní parta vojáků, arabští hippies i oba milenci majiteleky. Mikrokosmos odcizených a osamělých hrdinů je inscenován jako melodrama a „film noir", do něhož však silně prosakuje izraelská realita. Čemobílý snímek, jenž se zabarvuje teprve za úsvitu, patří mezi nejvyzrálejší izraelské filmy. Absolutní klenot, kromě původní hudby zní ve snímku i písně Leonarda Cohena. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (21)
Tak jsem si po nějaké době pustila na základě doporučení opět jeden izraelský snímek a hned z toho byla moc hezká i když ne zrovna optimistická koláž nešťastných osudů návštěvníků i zaměstnanců malého tel-avivského baru, snímek kterému černobílé noir provedení, hudba Leonarda Cohena a celková neuspěchanost dodávají neopakovatelnou atmosféru. Snad jen ten konec bych přes všechnu jeho mrazivou působivost, nechala přeci jenom více otevřený... ()
Atmosféra, scénář, který Vás vtáhne do děje a hrdinové jsou najednou tak blízko, jakoby jste je potkávaly ve svých baerch a hospodách... Ani jeden z nich před sebou nemá šťastnou budoucnost... Ne, nemá, ale takový už je život, každýmu to nevychází... Partička vojáků? Kdo by to neznal... Nalití, sprostí, myslí, že se kvůli nim zblázníme? Zasloužili vyhodit... Přeci zasloužili vyhodit... Ta budoucnost možná nebyla nejkrásnější, ale byla... Smrt ještě neměla přijít. Nesmyslná a šokující. Jen aby narovnala pochroumané ego... Nikdy už se na ten film znovu nepodívám a už si nikdy neposlechnu Cohenovu Who by fire bez slz v očích. ()
Byl bych raději, kdyby film končil odchodem muže a ženy do noci (jak filmy mají končit a tento k tomu neměl také daleko). Jaké poselství neslo následné vystřílení lidí a věcí v baru Barbie? Bylo to nepatřičné místo? Byli tam nepatřiční lidé? - odnesl i Czerniak/Dylan, který, byl vedle Agfy z celého osazenstva asi nejsympatičtější. Konce filmů však často klamou a proti srsti se jim přifaří šťastné nebo nešťastné rozuzlení. Důležité je tělo filmu, a tohle tělo byla mnohohlavá saň. ()
Zajímavý film. Kamera a scénář kvalitní, hudba skvělá, ale je dost nemravný (o souložení se tu mluví skoro neustále, jednou se i souloží, byť jsou snímány jen horní části těl herců). Ovšem ta nemravnost není myslím samoúčelná, je součástí střípků ze života společnosti žijící v nepřetržité válce. Demoralizujícímu vlivu válek, zvláště těch světových, na společnost, není věnována velká pozornost, při tom zejména první světová válka nastartovala dnešní pokrokové a rozkrokové živoření. Pro pochopení filmu mi dost pomohly podobně koncipované příběhy z Šalevova Ruského románu. – Při sledování jsem si nemohl nevzpomenout na slaboučké Pulp Fiction, vždyť i ten hlavní vojáček jako by vypadl Tarantinovi z oka. ()
Probudíte se v Izraeli, po boku hromady nových postav, které budete následujících 24 hodin poznávat, sdílet s nimi svoje naděje, trable a zážitky, a to všechno, abyste se společně propili až do následujícího rána. Příběh, alespoň jeho většina, se totiž odehrává v baru. Jeho protagonisté jsou jeho pravidelní návštěvníci, personál, jakož i náhodní kolemjdoucí. Pohodlně se tedy usaďte, dejte si pivo, objednejte falafel a zaposlouchejte se do hudby Leonarda Cohena. Večer právě začíná. ()
Reklama