Andaluský pes

Ve své době musel být Andaluský pes šokující a výjimečné dílo, které v oparu mysteriózna zrcadlilo již tak výjimečnou malířskou tvorbu Salvadora Dalí. Hodnotit tuto experimentální, bezdějovou jednohubku o tolik let později je obtížný úkol. Jako moderní divák mohu říct, že nejznámější scéna s okem mě neuvěřitelně nabudila a naladila na úchylný masakr, který měl ambice zahambit např. i mého oblíbeného Cronenberga. Bohužel žádná další scéna už se k této laťce nepřiblížila ani vzdáleně. Přesto film zůstává zajímavý, jen je asi zbytečné hledat v něm nějaký děj, či metaforu na cokoli konkrétního... 7/10 (04.09.2015)

Při nemalé pověsti a věhlasu Andaluského Psa jsem doufal že v něm bude těch bizarních surealismů a makabrózních perverzí ještě víc. Nicméně i tak je to nadmíru zajímavá podívaná, a dílo hodné uznání, za tak milé vymezování se konvencím a podřadným měřítkům myšlenkové prostoduchosti a dobrého vkusu už v samotných počátcích kinematografie. (09.02.2012)

Léty prověřená umělecká provokace neztrácející na pozoruhodnosti, přestože za těch víc než osmdesát let od premiéry urazila kinematografie dlouhou cestu. Vskutku klenot avantgardy. Obsah je notoricky znám, de facto se nejedná o nic víc než o zhmotnění nejděsivějších Buñuelsko-Dalíovských nočních vizí, v čele s rozříznutým okem, ale vlastně co na tom? Není jakýkoliv film povětšinou jen a pouhopouze lépe utajeným snem páně režiséra? Challenge Tour Speciál - Filmový lov, červen 2015 (14.06.2015)

hey, já vim, co si asi u mého hodnocení většina lidí pomyslí, ale já to prostě absolutně nepobral... veškerá "groteskní stylizace" tohoto surrealistického dílka byla mému chápání utajena a jeho absolutní bizarnost mě zanechala tápajícího ve smyslu jeho natočení... ač možná klenot surrealismu, pro mě jen naprostá haluz, kterou si svůj šálek čaje neosladím... když sečtu ťaflý očko a trikově vydařený mravence, vyjde mi 20% a rychle ruce pryč! (15.10.2008)

Kochat se dá kdečím... Mám dojem, že největší zásluhou Andaluského psa je, že dokázal konečně na moment sjednotit neusátle rozhádané surrealisty v názoru na to, co by měl reprezentovat surrealistiký film (byť zajisté ne všechny, to by bylo podezřelé). Film jsem viděl několikrát, párkrát ho za život ještě asi uvidím (mnohdy běží jako předfilm jiných Buñuelových děl) a stavím se k němu prostě jako k dobovému projevu. Je mi cizí a nemluví moji řečí, čímž ale nechci argumentovat čímsi o „rádoby“ nebo „pseudo“. Rozhodně ne → dobovým projevem je Andaluský pes podobně jako Stávka, Malý Ceasar nebo Mezihra. Každý reagoval na dobovou potřebu a úspěch/neúspěch jmenovaných se odrážel v tom, zda jí naplnil (u sovětského příkladu centralizované kinematografie je to samozřejmě složitější). Oproti nezávaznému blbnutí v Mezihře se ale zdá, že takové přeříznutí oka má pochybnou sílu i dnes a potřeby se v tomto smyslu zase zjevně tolik nemění. Ale jen za historický význam hvězdy nerozdávám, pořád věřím v osobní dojem. Odpusťte, přísní vědci;) (22.02.2006)