Zlatý věk

Luis Buñuel ukazuje sílu směru, který pomáhal formovat a který přetvořil pro film. Tohle už není jen asociační vršení, ale tohle už je film s příběhem, i když ten se vám může hledat těžko. Symboly, které zde však jsou, rozhodně nejsou popřít a funguje to dobře. Má to na vás efekt, něco to s vámi dělá, ať už se jedná o krávu v posteli, anebo hříšníka v podobě Ježíše. (17.07.2014)

Pri hľadaní odpovedí na rôzne obskúrne a nekonvenčné otázky na filmových subredditoch bývalo pomerne frekventovane skloňované meno Luis Buñuel. Jeho krátkometrážnu prvotinu Andalúzsky pes o rozrezanom oku som nevidel & ani sa nechystám. Zlatý vek bol však na neodolanie. Keď som sa raz pýtal, či počas fungovania Haysovho produkčného kódexu (1930-1968) býval v Hollywoode režisér, ktorý do svojich diel pretavoval svoje fetiše à la Tarantino, odpovede sa našli dve – #1 Jasné nie. Bolo mi pekne vysvetlené, že štúdiový systém v tom čase znamenal aj niečo ďalšie – že režisér v podstate (poväčšine) nebol predĺženou rukou svojej vlastnej kreatívnej vízie, ale práve tej štúdiovej. Inými slovami rejža dával dokopy to, čo chcela hlava štúdia a/alebo producenti, čo bolo mimo iného ukázané napríklad aj vo vynikajúcom filme Vopred vinní na čele s Robertom De Nirom, kde hral aj Marty Scorsese a viac ako len krátke cameo, ktorý má na tejto prihriatej databáze len zasrané dve stovky hodnotení, ale to už je na inú debatu. Pre odpoveď na všeobecnejšiu verziu tejto otázky dobre poslúžil aj dokument Skin, ktorý vyššie uvedené potvrdzuje. Hoci tam bol napr. ako fetišista Tarantinovho razenia spomínaný legendárny Cecil B. DeMille, no materiály na podloženie tam neboli žiadne, čo len ďalej dosvedčuje. Vec sa ale mala inak v európskych krajinách, kde kódex nič neznamenal a nahota na filmovom páse nebývala až tak raritná. S tým súvisí odpoveď #2. L'Age d'Or. Meno filmu, ktoré sa v opytovacom vlákne objavovalo v každej druhej odpovedi. Okrem veľkej tonáže absurdnosti a úchylnosti naprieč sexuálnym spektrom snímka konkrétne na foot fetishism neodkazovala len implicitne, ale aj explicitne, a to rovno scénou, kde sa istá mladá pani (a pán) veľmi vzrušene a uprene díva na nohy veľkej bielej mramorovej sochy, aby nakoniec začala olizovať jej prsty. Čo je len špičkou ľadovca zo všetkých ponúknutých scén. Je pravda, že o fr. surrealizme vo filme viem hovno, že o Buñuelovi som vtedy počul prvýkrát a tiež, že nemám hlbšie znalosti francúzskej kinematografie na to, aby som s určitosťou (nie domýšľaním) mohol povedať, že Age of Gold bol na tú dobu príliš. Rád si ale v tomto prípade domyslím – film bol v 30. rokoch minulého storočia rozhodne príliš a dokázal šokovať. Zároveň však s mnohými dnešnými divákmi prakticky nemusí vôbec pohnúť. Nuž, časy sa zmenili. Čo sa ale nezmenilo je skutočnosť, že pozerať viackrát takýto film len kvôli jednej scéne so sochou je pekná blbosť... (9.11.2021) (24.12.2021) (24.12.2021)

Zpočátku vývin světa, vyšší druh porazí menší (myš sežere štíra, pak se objeví lidé - evidentně neandrtálci - které pak strhne plavba plná "civilizovaných" lidí, která obsadí jejich území a prožívá zde "zlatý věk" (btw, ten název je schválně ironický). Jenže i tahle "vyspělá" společnost má své obrovské chyby a postupně se ukazuje, jak moc morbidní a zvrhlá ve skutečnosti je, tudíž se o skutečně vyspělé společnosti mluvit nedá. Všechny jejich hříchy postupně vedou ke svému konci, aby pak na konci přišel Ježíš a vykoupil společnost z hříchů. A tak nějak jsem to celé pochopil a evidentně tohle chtěl Buñuel svým Zlatým věkem ukázat. Ruku do ohně za to nedám, přece jenom, nejsem on, ale myslím si to. Je zde hodně podivných, ujetých obrazů (odkopnutí psa, kráva na honosné posteli v ještě honosnějším paláci, zabití dítěte a následná radost z toho...) a kdyby to nebylo natočené v roce 1930, ale někdy později, věřím, že by to celé bylo explicitnější. Zajímavý je i styl, jakým je to natočené - většinu času to působí jako němý film, ale občas se tady i mluví. Každopádně i když všechna ta bizarnost je zajímavá a něco do sebe má, celkově mě film kromě začátku a konce zrovna nechytl. 3* (26.03.2020)

Později Bunuel pochopil, že aby film mohl podvracet, hrát si a experimentovat, musí nejdřív nastavit nějakou úroveň komunikace s divákem. Když třeba píšete román, nemusíte to řešit - čtenář ho vždy musí číst a vždy tedy existuje nějaká jistota přenosu informací. TU obrazu, na který se návštěvník může dívat, jak dlouho chce, to platí taky. Jenže u filmu neni bez nějakého aspoň základního ukazatele možné věnovat kompletní pozornost všemu. Zachází to tak daleko, že už u Zlatého věku opravdu nemám pocit, že ho má smysl sledovat, protože se něčeho dočkám. Prostě jen hodinový sled mechanicky řazených surrealistických výjevů, které většinou vznikly tak, že Bunuel náhodou měl po ruce tyhle záběry, tak je použil, nebo ho s Dalím napadla tahle konina, tak ji zrealizoval. No a co? Hledat v tom snový smysl je ztráta energie, na to jsou od Bunuela mnohem zajímavější tituly, o kterém už nějak přemýšlel. Ve kterých nejde jen o předvádění bizarností, ale i něco sdělují. Tohle je jen raný experiment, mechanický surrealismus bez opodstatnění, zajímavý spíš z principu než z provedení. Takže uznávám cíl Bunuela šokovat dobové publikum, ale tím bohužel zároveň docházím k tomu, že dnes už ten film nemá smysl. Ten byl naplněn. (20.10.2013)

Je skvělé, že naše děti jsou zabity! Ou tak tohle mě totálně rozsekalo. Ač jsem vůbec nepobral o čem to mělo bejt. Spíš takovej nesouvislej sled šokantních scén který postupně gradují od nakopnutýho psa přes odprásknutý děcko až po závěrečnej výjev kdy za souvislého zvuku bubnů týpek vyhodí nejdřív z okna zapálenej stromek pak nějakýho fláterníka potom jakousi maketu žirafy či co a z toho bubnování už mi pak slušně jebalo v palici. Pokud to někteří zdejší filmovědci a mistři narace pochopili a objevili v tom nějakou myšlenku, tak jim gratuluji mě se to nepovedlo, ale to nic nemění na faktu, že je to jeden z nej úletů co jsem kdy viděl.95% (06.04.2016)