Film zachycující 5 příběhů ze života dvou milenců je zvláštní tím, že se odvíjí od konce k začátku jejich společného života. Od rozvodu v úvodu přes návštěvu homosexuálního bratra s přítelem, porod a svatbu k romantickému dovolenkovému seznámení. Režisér François Ozon tímto odlehčuje jinak poněkud smutný příběh... (oficiální text distributora)
5 jako pět zastávek ve vztahu dvou. Od rozvodu zpátky k začátku, kdy se muž a žena seznámili. Nekonají se tu žádná sexuální zemětřesení střídaná házením nožů, žádná ponaučení, odsouzení, pátrání po příčinách a vinících rozpadu. Mozaika poskládaná z klíčových momentů podaná ale naprosto všedně bude někomu připadat nudná a fádní. Mně se to "obyčejné", na čem TO většinu času stojí (a taky padá), ale neobyčejně líbilo.
Zájdite si na pivo so starším, ženatým, prípadne uz rozvedeným kamošom a budete to mať z prvej ruky, zadarmo a bez ujmy na potešení zo zaujímavej filmárčiny. Ozon svoj hraný "manželský dokument" napísal a nasnímal ako televízny film - formálne striedmo a nezaujímavo, obsahovo nenáročne a fádne. Vo filmoch ako INTIMITA alebo PIANISTKA sa aspoň niečo riešilo. V tomto filme sa nerieši nič a jeho motorom sú dobre vystihnuté psychologické momentky, ktoré nikam nevedú - čiže niečo, čo v plnohodnotnom a scenáristicky prepracovanom filme plní "iba" rolu lepidla medzi skutočnou drámou. Ten film je OK. Herci sú celý čas príjemne realistický a má veľmi pekný záver. Ale od Ozona som skrátka čakal viacej.
Fešně vystrojená úvodní pětina nedokáže přebít čistou formálnost celku a duchaprosté scenáristické zkratky. Ozon si při šplhaní do výšin zajímavosti podkopl stylem zpětného vyprávění žebřík a nezbylo mu tak místo ani na pointu (z kýčovitého západu slunce ční leda bezradnost), ani na prokreslení charakterů (nepochopil jsem motivaci ani jedné z postav). Pokud to byla jen odpočinková stylovka, doufám že Ozon brzy nabere zpět svůj umný vypravěčský dech.
Formálně krásně natočené nesouvislé cosi, co na mě působilo dojmem snahy o dekadenci či morální pobuřujícnost. Co na tom, že především hlavní představitelka je krásná a krásně proměnlivá jako den a noc, když všechno okolo ní vyvolává nutkání opakovaně se ptát: "A čemu se jako divíte?" 5x2 je pro mě sledem dobře zahraných, ale naprosto oddělených epizod, v nichž vystupují titíž herci. Trik s přeházením času jenom brání vidět, že tradiční chronologií obdařený příběh by absolutně postrádal logiku, která je sice lidským citům na hony vzdálená, ale i tak jsou v této oblasti jisté meze. A od toho právě máme rozvod a takové moderní vymoženosti:) Zkrátka a dobře, v tomto případě platí, že ozón je k životu mírně řečeno nepřívětivý. 50%
Tím, že děj začíná v okamžiku, kdy je všechno skončeno a podepsáno, umocňuje to atmosféru zklamání (znásilnění ex-manželem těsně po rozvodu a jeho následující otázka „Nechceš to ještě zkusit?“ mně nadlouho uvíznou v paměti!) A postupné propracovávání se k tomu prvotnímu závanu porozumění, přes všechnu bezohlednost, chvastounství, lhostejnost. Škoda, že údernost mají hlavně úvodní dvě epizody. Nezbývá mi, než Marion ( Valeria Bruni-Tedeschi podává naprosto věrohodný výkon) popřát ať se jí po rozvodu daří lépe než v manželství :-).
Nedokážu si pomoct, ale po celou dobu mi 5x2 připomínalo divadlo. Bylo to hlavně tím, že režisér a scénárista Francois Ozon celý snímek zkoncipoval do pěti dějství, ve kterých vždy představil dva stejné lidi. Jenomže ať už se jedná o počáteční rozvod (obrácená časová chronologie) výchovu syna, jeho narození, svatbu a závěrečné seznámení, pokaždé jako by divák viděl úplně odlišné lidi. Jenomže v těchto pěti hlavních bodech manželského soužití mi něco chybělo. Chyběla mi celistvost děje, který se mi odehrával před očima. Scény by totiž šli použít i jako dobrý podklad pro televizní minisérii, než jako jednotný celovečerní film. Jejich vzájemné propojení si divák musí domýšlet a ač to není nic těžkého – Ozon jako režisér se opravdu vyznamenal – právě toto „spojení“ mělo být hlavní bodem jeho „přitlačení na pilu“. Takhle divákovi zůstane pět epizod, které bude sledovat bez sebemenšího zájmu, protože film jako celek postrádá jakoukoliv atmosféru a jakýkoliv „záchytný bod“, ve kterém by jsme si mohli k postavám vytvořit vztah. Tenhle film je vlastně natolik zahleděný do sebe a sám sebe tak hýčká, že už vlastně ani nic a nikoho nepotřebuje, včetně diváka. A to je fakt stejně pevný, jako že 5x2 bude 10. Škoda, že s tím jedním by se hnout dalo.
Manželské etudy pozpátku. Film, v němž je o vztahu dvou lidí úplně všechno a (kvůli snaze o „zobecnění“) přitom nic. Nejkladněji hodnotím první část, jejíž nedýchatelné dusno na rozdíl od výtečného herectví Valerie Bruni Tedeschi nepřetrvává až do konce. Což dává smysl. Konce jsou obvykle méně příjemné než začátky. 60% Zajímavé komentáře: POMO, kleopatra, Isherwood, Gore
Film o ničem a o všem. Dokonalá ukázka vztahu, kde se dva lidé nechtějí sebe vzdát a současně si chtějí ubližovat. Namísto běžné cesty se vydáváme od šedé reality všedních starostí, rodičovství a těžkých společenských obleků, k méně svazujícímu mládí. A každý krok (nebo vlastně ústupek, vzhledem k časovému uspořádání) je ukázkou toho, jak jsou vztahy podivné a přesto nepostradatelné (možná nejcennější ukázkou vztahové absurdity mi přijde absolutní oddanost po nevěře). Jediné, co mi lehce kazí požitek z podívané je fakt, že hlavní hrdina byl vlastně vždycky hovado. Tak proč by si s ním nějaká vůbec začínala? Ale možná v tom tvůrci chtěli vyjádřit tu největší vztahovou ironii.
Mám ráda obyčejné příběhy, ale tenhle je poměrně nezáživný a nudný. Zpětné vyprávění je na můj vkus použité naprosto nevhodně, asi jsem se měla zamyslet nad tím, jak tak pěkný vztah mohl tak špatně skončit, ale bylo mi to tak nějak jedno, hrdinové mě nepřesvědčili, že bych měla jejich příběh prožívat s nimi.
Zbytečné nelogičnosti v hloupém chování postav - to je aspekt, který se nemění, ať už se dvojice seznamuje, bere, trápí či rozvádí. Slyšel jsem, že 5x2 je film pro ženy, tak mi asi nezbyde nic jiného než to svézt na pohlaví. Přitom úvodní "konec" naznačoval mnohem plnější zážitek.
Velmi zajímavý nápad s touhle skládánkou, kdy sledujeme jeden pár od jejich vzájemného odcizení se až po jejich sblížení... ne, že by jejich příběh nebyl poutavý, ale celé to na mě působilo tak chladně, tak odtažitě a bez emocí, že ve výsledku 5x2 spadá do kategorie průměrných snímků (což je v tomto případě velká škoda). Sice tam byly momentky, kdy jsem vnímala něco víc než jen pohyblivé obrázky, ale (na tak krátký film) jich bylo málo... Ovšem soundtrack je vynikající - zejména Paolo Conte, kterého jsem si musela hned sehnat.
Pokud napíšete nějakou banalitu, která by nikoho nezajímala, převyprávějte to pozpátku. Hned se z toho stane umění a všichni vám budou zobat z ruky. Úryvek z příručky "Screenwriting for Dummies" od Roberta McKeeho.
