Pět překážek

Film, ktorý je veľkou poctou, veľkým dokumentom a v ktorom je obsiahnuté toľko kreativity až nad tým musí človek žasnúť. Lars Von Trier je v súčastnosti pojem pre silné a dychberúce filmy. Rovnako je spolu zakladateľom Dogmy 95 a tiež človek, ktorý musel odísť s festivalu v Cannes, kvôli rečiam o nacistoch. 5 prekážok je filmom vo filmoch. Trier povie Lethovi - čo je jeden z jeho veľkých vzorov, aby prerobil svoj film Dokonalý človek, podľa podmienok/prekážok, ktoré mu zadá. A Leth to urobí. Vysoko poetické, obrazovo silné a výpoveďou strhujúce zábery popretkávané rozhovormi, smiechom a predprodukčnou prácou tvoria s tohto snímku nezvyčajný zážitok. Film, ktorý je vytvorení s láskou a ktorý dokazuje vysokú mieru kreativity u všetkých zúčastnených. Jeden z najsilnejších a najkrajších zážitkov aké som za posledné obdobie mal. Vďaka ti Lars. (08.10.2011)

Každé kinematografické dílo bez výjimky je obestřeno poměrně složitým vztahem: autor -- dílo -- divák. Konvenční filmařina první ze spojnic mezi autorem a dílem oslabuje, aby zneutralizovala demiurga za obrazy a zpřetrhala vodící provázky mezi ním a fikčním světem filmu, zatímco druhou spojnici mezi dílem a divákem zesiluje, čímž umožňuje, aby se divák bez obtíží vepsal do díla. Třetí, nejvzdálenější spojnici (nejvzdálenější proto, že je mezi ní dílo samotné) mezí autorem a divákem konvenční filmařina do díla nepromítá a odkazuje ji zvláštní místo v propagandistických filmech o filmu (propagandistických proto, že nám říkají, co si máme o filmu myslet, ne jaký skutečně je). Výjimečnost Pěti překážek spočívá v tom, že Trier celý shora nastíněný mechanismus konvenční filmařiny obrátil vzhůru nohama, jelikož oslabené vztahy (autor -- dílo a autor -- divák) zesílil a zesílené vztahy (dílo -- divák) oslabil. V prvé řadě zkoumá Trier vztah mezi autorem a dílem. Vztah převážně etický. Jistě není náhoda, že je Pět překážek složeno z pěti mini-dokumentů, nikoliv z pěti fikčních příběhů, protože právě v dokumentaristice je etika a vazba mezi tvůrcem a realitou (dílem) namnoze diskutována. Například dokumentaristé z Francie a Quebecu shledali v 60. letech termín cinéma vérité (kino pravdy) příliš domýšlivým a přejmenovali se na skromnější cinéma direct (přímé natáčení), které pravdivostní zachycení reality bez zásahů považuje za nemožné – neboť autor dokumentu se sice nijak nezapojuje, spokojuje se pouze se svou přítomností (ale i ta znamená jisté zapojení), nijak nekomentuje, pouze pomocí střihu (ale i ten znamená jistý komentář), točí děj samotný, nikoliv jeho převyprávění (ale nafilmovaný děj je už náznakem vyprávění). Vztah mezi autorem a dílem rovněž odhaluje ono námi často zapomínané wildovské, že každý portrét je portrétem umělce, a ne modelu. Model je jen náhodný podmět. Navíc neodhaluje nitro toho, kdo stál modelem. Spíš své vlastní nitro odhaluje tvůrce. Mohla by zaznít otázka, proč Trier svoje pokusnictví s Lethem vůbec zaznamenával, proč si to nenechali pro sebe, ovšem taková otázka pomíjí ve druhém plánu rozkrývaný vztah mezi autorem a divákem. Jak tuhle komunikaci, tento vztah nechat vystoupit? Jednoduše, „odendá se dílo“ mezi autorem a divákem. Proto je překážek pět, a ne jen jedna, aby mezi nimi v krátkých intermezzech mohl Jørgen Leth promlouvat jakoby k divákovi; proto je to rozsekané na pět dílčích částí. ____ Fanoušci Triera by neměli váhat, mistr se tu čile odhaluje. Ukazuje se jako člověk nekompromisní, koncepční, prohnaný, nesmírně inteligentní a zábavný; třebaže točí vážné věci. Leth sice natáčel, ale Trier mu stanovil směr, kam se má ubírat, a meze – tyto meze jako apriorní elementy podmiňovaly Lethovo zkušenostní poznání, umožňující z původních chaotických počitků vytvořit skutečné poznatky. Ano, ozývá se nám zde Kant. (13.08.2009)

Zajímavá a pro laika i naučná návštěva filmové kuchyně. Jørgen Leth, inspirován a zároveň omezován záludnými recepty kolegy Larse von Triera, se zhostil role poslušného kuchaře se sobě vlastní precizností a za lehkost, s jakou se přehoupl přes nastražené překážky, si získal můj obdiv. Filmová delikatesa Det perfekte menneske připravená na pět způsobů, vždy jinak okořeněná, ale pokaždé velmi chutná. (04.11.2009)

Teda - na rovinu...Trier je pěkně nesympatickej chlap - ale je dobrej. Ale ještě lepší je Leth, to, jak si poradil s překážkami je obdivuhodný - všechny překážky jsou dobrý - jen mě trochu nudilo to mezi tím - ale jinak zážitek a poslední dvě minuty jsou docela svým způsobem napínavé. (Jinak nejzajímavější je čtvrtá překážka, ta je kreslená a to jak se s tím Leth vypořádal, to stojí za poklonu). (21.06.2006)

Lars von Trier opět experimentuje s možnostmi filmového média, staví formu a experiment nad obsah a já se přesvědčil, že i v reálu bych s ním případnou společnou řeč nacházel jen stěží. Tedy být na místě Jørgena Letha, asi by mě po připomínkách k výslednímu dílu druhé překážky přešla trpělivost a nejspíš bych před ním práskl dveřmi. :o) Ale jo, zatímco třeba Trierova experimentální komedie ze stejné éry Kdo je tady ředitel? (2006) mi připadala totálně nevtipná, pseudoumělecká až nesledovatelná, tentokrát musím uznat, že tady se vzhledem k poutavému dokumentárnímu rámci dvou režisérů v autentické „akci“ se vzájemným si povídáním a zadáváním úkolů celkem dalo na ty experimenty dívat a na jedno zhlédnutí mě Pět překážek dokázalo zaujmout. O Lethově krátkém filmu Dokonalý člověk, který v severské kinematografie jistě patří ke kánonickým snímkům 60. let a který je zde promítán po částech, jsem dosud neslyšel a dost na mě některými výjevy a repliky zapůsobil. Méně již některé ty novodobé variace točené Lethem dle Trierových příkazů, které pro mě občas (zvláště snímek dle třetí překážky) postrádaly jakoukoliv další hodnotu vedle té experimentální, ale ta čtvrtá animovaná se mi na oplátku líbila hodně a u ní jsem jen litoval, že nebyla delší. Také díky animované části mohu spolehlivě udělit 3 hvězdičky, ač ve výsledku body tedy u mě získal spíše Leth, než Trier. [55%] (15.10.2021)