Únos Šogunova následníka

Pekny samurajsky film, klasika osmdesatych let rekl bych primo. Ano hudebni doprovod obcas sklouzava do pro svou eru tipickycych popovych klise. Co se ovsem vypravy a stylu nataceni tyce, rozhodne nejde o becko. Akcni sceny jsou pojate az velkoryse a herecke vykony pro dobrodruzny film o samurajich myslim nijak nezaostavaji. Rekl bych dokonce, ze Ken Ogata a Sonny Chiba jsou jako souperi perfektni. Film ma urcite sve chyby, ale ma srdce a to si mne ziskalo. (21.02.2008)

Po celou dobu jsem upřímně litoval, že jsem to neviděl v tom správném klukovském věku, protože pak bych tento tupě zábavný přímočarý mix nesourodých prvků (wuxia samurajové, šermovačky s katanami, sedm statečných versus tisíce vojáků na porážku, tak špatný až vlastně zcela dokonalý přehrávající šogun, detailní gore efekty, nenavazující střih během akce, do absurdna přepálené zvukové efekty, hořící vybuchující kůň, takřka nonstop zpomalovačky i opakovačky atd.) snad i miloval. Každopádně nyní se přes některé z nich nedokážu při nejlepší vůli přenést; především pak přes šílenou pasáž, kdy se nikým neočekáván (a proboha snad i nikým nezván!) rozjede naprosto šílený uši trhající osmdesátkový japonský popíkový metal, který ne a ne skončit po snad deset minut. Jestli vám to celé zní jako ideální materiál pro doživotní guilty pleasure lásku, tak máte naprostou pravdu. Pokud to tedy uvidíte nejpozději ve svých čtrnácti letech. (06.04.2013)

Když se jezdec polije hořlavinou a zapálí, dojde k výbuchu koně. Když jste hrdý, uznalý samuraj, oceníte způsob, jakým vám soupeř vrazil meč do břicha a nezapomenete ho před smrtí pochválit. Šógunův následník je dobrý materiál ke studiu rozdílů mezi japonskou a evropskou mentalitou, usnadním vám to - je totálně jiná. (06.07.2012)

Brutální samurajská řežba v duchu hesla: "Když akce, tak pořádná!". Jako malí jsme si to pouštěli zas a znova a byli z toho úplně hotoví. Teď po letech mi nezbývá, než (dost překvapeně) konstatovat, že se skutečně jedná o zdařilou záležitost. Ken Ogata v hlavní roli je výborný, ani výkony ostatních členů družiny, či Sonnyho Chiby, rozhodně neurazí; potěší také Tetsuro Tamba v menší roli na začátku. Soundtrack je převážně kytarový, poplatný 80. létům, avšak narozdíl od mnoha jiných z té doby není natolik prznitelský, aby člověku vadil (i když nejslabší článek filmu to patrně je). (18.11.2008)

Pouze pár dobře natočených soubojů mi brání v tom Šogunová následníka úplně shodit. Natočit tenhle film o deset let dřív, nebo o deset let později, mohl být mnohem lepší. Ale bohužel na něj vyšla kulturně odpudivá 80. léta. A to se v lecčems odráží. Například v kostýmech a účesech, ty jsou sice jakoby dobové, ale někteří roninové se síťovanými tílky a trvalou vypadají spíše jako z klipu Duran Duran, než z historického filmu. A i přes slušné akce, je zde několik vysloveně trapných nešvarů typických pro akční filmy z této doby, např. zrychlené záběry, promítnutí skoku pozpátku atp. Ale největší překvápko si pro vás film schovává zhruba v poslední třetině, kdy se z ponurého a velice slušného soundtracku japonského Morriconeho Masaru Sató, přeskočí do osmdesátkových rockových vod toho nejhoršího ražení. Asi jako by Scorpions zpívali japonsky. To je po atmosférické hudbě hrající ve zbytku filmu jako spadnout v létě do ledové vody. Ale co mi ve filmu vadilo zdaleka najevíc je evidentní týrání koní. Živí koně padají z mostu do vody, dělají kotrmelce z útesu, běží zapálení atd. Příčmež je evidentní, že se nejedná o triky. Dokážu přihmouřit oko, když třeba ve filmu Andrej Rublev napíchnou nájezdníci koně. Tato krutá scéna ilustruje syrovost doby, ale trápit zvířata kvůlie takovéhle slátanině je trošku moc. (09.09.2011)