Bacheha-Ye aseman
Božie deti
Children of Heaven
Obsahy(1)
Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý po jednom páru bot. Zahřiny střevíce byly už tak sešlapané, že musely k ševci. Ali sestřiny botky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Uvědomit si dosah takové ztráty pro dvě chudé íránské děti je pro nás, zhýčkané Středoevropany, velmi těžké. Do školy musí oba v něčem chodit a ve škole dokonce sportovat. Otec peníze na nové nemá a maminka je nemocná. Přiznat se ke ztrátě rodičům by nikam nevedlo. Co si počnou? Spásný nápad dělit se o Aliho kecky se sice zdá jako momentální řešení, ale jen na chvíli. A Ali to ví. Musí se o svou sestru postarat. Ale jak? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (247)
Je jedině dobře, že se točí filmy po celém světě. Každý stát má svojí vlastní kulturu, která má co nabídnout a nikdo jiný by ji nedokázal tak věrohodně a procítěně zaznamenat, než obyvatelé daného území. Sourozenecká láska, úsměvy i pláč a Aliho starost o malou sestřičku mě dojala. Můj brácha by tohle pro mě asi neudělal, nebo si to alespoň nedovedu představit. :D 85% ()
Díky, díky, díky za tak nádherný, dojemný a neotřelý film. Naprosto mě uchvátily herecké výkony dvou malých představitelů, Aliho a jeho malé sestřičky. Ty jejich nádherné oči, někdy i plné slz nemohou nikoho ponechat bez emocí. Tento íránský film hlavně o sourozenecké lásce, ale i o čisté dětské dušičce a obětování se pro druhé bude patřit mezi ty, na které hned tak nezapomenu. Prostě Božské děti. ()
Milej malej film z poměrně odlišného prostředí a kultury a přeci nakonec velmi podobný klasickým lidským starostem. Jednoduché, ale působivě vyprávění, které mi trochu kazil ne úplně dobře zmáknutý konec, který přichází dost nečekaně a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to byla vlastně nejspíše záměrná pointa. Není to film, který by měl úplně obroušené hrany, jak je třeba u západní kinematografie zvykem, ale má svoje bezprostřední kouzlo všedního života. ()
Tak jo, dostali jste mě, parchanti. Vůči využívání malých dětí v kinematografii a citovému vydírání diváků bývám většinou imunní a tenhle masově zneužívaný trend je mi protivný, ale když to vezmu kolem a kolem, nemůžu Majidiho snímku nic podstatného vytknout. Je to poctivě natočené sociální drama s velmi dobrým výkonem dětských představitelů, žádné šumy ve scénáři jsem nezaznamenal, nemůžu vyloučit, že i proto, že neznám společenskou realitu íránského městského prostředí tak, abych odhalil přibarvování skutečnosti. Režisérovi a scénáristovi v jedné osobě se jednoduše daří do svého snímku dostat ty emoce, o které usiluje. V Evropě přinejmenším od poloviny 50. let už tenhle žánr nefunguje, protože sociální stát se postaral o smazání těch nejkřiklavějších obrázků chudoby a sociálního strádání. Celkový dojem: 90 %. Mých pět hvězdiček možná souvisí i s tím, že nemám v íránské kinematografii tolik nakoukáno. Pokud dobře počítám, je to teprve pátý celovečerák, který jsem zhlédl. Íránští tvůrci z důvodů cenzury a spousty společenských tabu nadužívají dětských motivů, takže třetí a další snímek na tohle téma už by mě možná tolik nezaujal... ()
„Ali, ako mám ísť do školy bez topánok zajtra ráno?” • Totižto: dvaja iránski súrodenci furt školou povinní, v zložení staršieho Aliho a mladšej Zahry Mandegarových; sa musia vskutku práve [od]teraz akosi osobitne [po]deliť iba o jedny biele, až by som dokonca pomaly podotkol, že neskoršie až takmer i »úplne zodraté« t e n i s k y, nakoľko brat po odchode od šustera [jasnačka, že nie od niekdajšieho prezidenta SR - Rudiho Šustera], stratil sestrine ružové topánky, resp. „položil ich na také miesto, odkiaľ v podstate následne dostali akési cezpríliš «rozprestrené krídla»,” z čoho sa vzápätí azda vynáral i ďalší vážny problém v tom význame, že rodičia si vôbec nemohli dovoliť príliš vyskakovať, pretože otec Karim, síce stále pracuje v akejsi čajovni, no nemôže prebytočne rozhadzovať s obzvlášť ťažko zarobenými peniazmi, a to ani nehovoriac o tom, že ešte k tomu tiež mávajú i pomerne dosť veľké problémy s platením nájomného za ozaj malú izbietku, zatiaľ ale čo trebárs taká matka, neustále máva i akési zdravotné ťažkosti, a tak tým pádom ani nijako extra zvlášť zase nepracuje, a tak vlastne naprosto celá existenčná ťarcha spočívala výhradne len na otcových, ustarostených pleciach; skrátka, nastávali krušné časy, lebo kúpenie nových topánok by napokon predstavovalo splnenie mission impossible... • Čo sa dá robiť v takejto ťažkej, životnej situácii? Ponúkajú sa totiž asi až konkrétne dve, interesantné možnosti... • Iránsky filmový režisér - Madžíd Madžídí - svoje naozaj pozoruhodné, filmové dielo - pripodobnil k talianskemu neorealizmu (*1), čo takpovediac spĺňalo i všetky potrebné kritériá, ktoré sa od danej látky zakaždým vyžadujú, a ani tentoraz daný titul v podobe Božích detí - toho nebol žiadnou expresnou výnimkou; skôr presne naopak, keďže sa mi pred mojim užasnutým zrakom postupne zobrazoval akýsi »iránsky neorealizmus« vo svojej celej kráse → chudobe s tým automaticky spojenej, tak som bol až tak mimoriadne pohlteným nasledujúcim zobrazovaním autentických reálií, že som skrátka tomuto detskému, ústrednému, iránskemu protagonistovi - vari držal všetky palce na nohách i na rukách, aby vyčerpávajúcim spôsobom došiel kľukatými cestičkami AŽ kamsi do cieľa; proste, aby do poslednej bodky naplnil svoje predsavzatie, ktoré si na začiatok vytýčil, keď sa snažil urobiť čokoľvek s danou situáciou, ktorú vtedy neúmyselne zapríčinil. • Bolo to vzrušujúce, bolo to geniálne, bolo to povznášajúce, bolo to napokon najmä i inšpiratívne v rámci svojho celku, ako sa postavy medzitým pasovali so svojimi ťažkosťami; teda predovšetkým Ali Mandegar v podaní Amira Farrokha Hashemiana [môj ročník!], ktorý bol vynikajúcim, a to isté určite platilo i o Bahare Seddiqiovej, ktorá jednak stelesnila jeho sestru, a jednak z nej potom vyrástla i veľmi krásna žena! • Mimochodom, všetci traja, čiže autor a hlavní aktéri; pochádzajú z Teheránu, v ktorého exteriéroch sa zároveň odvíjal i tento príslušný príbeh, ktorý ma chytil za srdce. POZNÁMKY : *1: Neorealizmus bol reakciou na umelecké obmedzenia v talianskej kinematografii počas II. svetovej vojny a tesne po nej. Typickými znakmi sú polodokumentárny štýl, obsadenie profesionálnych aj neprofesionálnych hercov, skutočné exteriéry a epizodické zápletky, vykresľujúce každodenné problémy pracujúcich ľudí. () (méně) (více)