Bacheha-Ye aseman
Božie deti
Children of Heaven
Obsahy(1)
Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý po jednom páru bot. Zahřiny střevíce byly už tak sešlapané, že musely k ševci. Ali sestřiny botky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Uvědomit si dosah takové ztráty pro dvě chudé íránské děti je pro nás, zhýčkané Středoevropany, velmi těžké. Do školy musí oba v něčem chodit a ve škole dokonce sportovat. Otec peníze na nové nemá a maminka je nemocná. Přiznat se ke ztrátě rodičům by nikam nevedlo. Co si počnou? Spásný nápad dělit se o Aliho kecky se sice zdá jako momentální řešení, ale jen na chvíli. A Ali to ví. Musí se o svou sestru postarat. Ale jak? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (247)
Milej malej film z poměrně odlišného prostředí a kultury a přeci nakonec velmi podobný klasickým lidským starostem. Jednoduché, ale působivě vyprávění, které mi trochu kazil ne úplně dobře zmáknutý konec, který přichází dost nečekaně a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to byla vlastně nejspíše záměrná pointa. Není to film, který by měl úplně obroušené hrany, jak je třeba u západní kinematografie zvykem, ale má svoje bezprostřední kouzlo všedního života. ()
Tento snímek bych já osobmě navrhnul promítat povinně do škol našim dětem, aby viděly, v jakém blahobytu žijí ostatní děti na světě a jakou může pro někoho taková banální věc, jako je ztráta obnošeného páru bot znamenat skoro osobní tragédii. Velice sympatickej film, kterej je i v dnešní době, bohužel pro spoustu malých dětí na celém světě dost aktuální. ()
Iránské drama, které si zcela jistě zaslouží pozornost, ale jinak je to jako z dob mých studií.. Pan profesor před projekcí se zaujetím povyprávěl, jak umělecký skvost nás nadržené studentíky čeká, následně pustil explicitní šílenost, v níž kdekdo položil stolici a tím to haslo.. a pak „všichni“ otrocky věřili tomu, že tohle bylo vážně umění!! Zřejmě nechápete, ale 91% je kapánek přepálená hodnota. 70% ()
„Ali, ako mám ísť do školy bez topánok zajtra ráno?” • Totižto: dvaja iránski súrodenci furt školou povinní, v zložení staršieho Aliho a mladšej Zahry Mandegarových; sa musia vskutku práve [od]teraz akosi osobitne [po]deliť iba o jedny biele, až by som dokonca pomaly podotkol, že neskoršie až takmer i »úplne zodraté« t e n i s k y, nakoľko brat po odchode od šustera [jasnačka, že nie od niekdajšieho prezidenta SR - Rudiho Šustera], stratil sestrine ružové topánky, resp. „položil ich na také miesto, odkiaľ v podstate následne dostali akési cezpríliš «rozprestrené krídla»,” z čoho sa vzápätí azda vynáral i ďalší vážny problém v tom význame, že rodičia si vôbec nemohli dovoliť príliš vyskakovať, pretože otec Karim, síce stále pracuje v akejsi čajovni, no nemôže prebytočne rozhadzovať s obzvlášť ťažko zarobenými peniazmi, a to ani nehovoriac o tom, že ešte k tomu tiež mávajú i pomerne dosť veľké problémy s platením nájomného za ozaj malú izbietku, zatiaľ ale čo trebárs taká matka, neustále máva i akési zdravotné ťažkosti, a tak tým pádom ani nijako extra zvlášť zase nepracuje, a tak vlastne naprosto celá existenčná ťarcha spočívala výhradne len na otcových, ustarostených pleciach; skrátka, nastávali krušné časy, lebo kúpenie nových topánok by napokon predstavovalo splnenie mission impossible... • Čo sa dá robiť v takejto ťažkej, životnej situácii? Ponúkajú sa totiž asi až konkrétne dve, interesantné možnosti... • Iránsky filmový režisér - Madžíd Madžídí - svoje naozaj pozoruhodné, filmové dielo - pripodobnil k talianskemu neorealizmu (*1), čo takpovediac spĺňalo i všetky potrebné kritériá, ktoré sa od danej látky zakaždým vyžadujú, a ani tentoraz daný titul v podobe Božích detí - toho nebol žiadnou expresnou výnimkou; skôr presne naopak, keďže sa mi pred mojim užasnutým zrakom postupne zobrazoval akýsi »iránsky neorealizmus« vo svojej celej kráse → chudobe s tým automaticky spojenej, tak som bol až tak mimoriadne pohlteným nasledujúcim zobrazovaním autentických reálií, že som skrátka tomuto detskému, ústrednému, iránskemu protagonistovi - vari držal všetky palce na nohách i na rukách, aby vyčerpávajúcim spôsobom došiel kľukatými cestičkami AŽ kamsi do cieľa; proste, aby do poslednej bodky naplnil svoje predsavzatie, ktoré si na začiatok vytýčil, keď sa snažil urobiť čokoľvek s danou situáciou, ktorú vtedy neúmyselne zapríčinil. • Bolo to vzrušujúce, bolo to geniálne, bolo to povznášajúce, bolo to napokon najmä i inšpiratívne v rámci svojho celku, ako sa postavy medzitým pasovali so svojimi ťažkosťami; teda predovšetkým Ali Mandegar v podaní Amira Farrokha Hashemiana [môj ročník!], ktorý bol vynikajúcim, a to isté určite platilo i o Bahare Seddiqiovej, ktorá jednak stelesnila jeho sestru, a jednak z nej potom vyrástla i veľmi krásna žena! • Mimochodom, všetci traja, čiže autor a hlavní aktéri; pochádzajú z Teheránu, v ktorého exteriéroch sa zároveň odvíjal i tento príslušný príbeh, ktorý ma chytil za srdce. POZNÁMKY : *1: Neorealizmus bol reakciou na umelecké obmedzenia v talianskej kinematografii počas II. svetovej vojny a tesne po nej. Typickými znakmi sú polodokumentárny štýl, obsadenie profesionálnych aj neprofesionálnych hercov, skutočné exteriéry a epizodické zápletky, vykresľujúce každodenné problémy pracujúcich ľudí. () (méně) (více)
Zkritizovat nedůstojné sociální podmínky prostřednictvím takřka pohádkového, z naivní dětské perspektivy podávaného příběhu byl skvělý nápad. A jakkoli formální zpracování neláme rekordy v umělecké ani emocionální tvorbě a za podobně laděným Milionářem z chatrče zaostává film skoro ve všech ohledech, výsledný dojem zahrnující mimo jiné snad všechno, co jinde tak kritizujeme (od morální vševědoucnosti až po viditelné emocionální vyděračství), mohl být jen těžko lepší a sympatičtější. Majid Majidi se velmi obratně protáhl mezi všemi klišé, nechal promluvit svou lásku k řemeslu a dal svým postavám natolik živou a uvěřitelnou podobu, že bych se i styděl nefandit jim a neprožít s nimi těch 90 minut až do úplného, mimochodem opravdu dojemného konce. Do pekelné země tímto posílám božské 4* :)) 80% ()
Reklama