Onibaba

Minimalistický snímek oplývající nádhernou širokoúhlou kamerou a hudbou, která vytváří pohanskou a mýtickou atmosféru. Některé momenty překvapí svou syrovostí a brutalitou, nebo erotičností. Každopádně silný příběh, ve kterém mimo jiné hraje velkou roli větrem se pohybující rákosí, hypnotizující každé lačné oko prahnoucí po kvalitní japonské kinematografie let šedesátých. Věřím, že u nás to v kině tenkrát mezi záplavou budovatelských filmů musel být zážitek a hotové zjevení. (27.11.2019)

Teď se budu asi trochu rouhat, ale pořád musím přemýšlet nad oním plakátovým heslem - "Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář". Všichni uznáváme, že je to myšleno tak, že přepadávat nebohé "pocestné", zákeřně je zabíjet a po smrti ještě okrást je velmi špatné. Také je velmi špatná závist a žárlivost, a ještě je nedej bože, strašení morálkou, peklem a démony. V případě tchýně dokonce můžeme vzít výše uvedené heslo doslova. No, ale na druhou stranu ... neztratily ony ženy lidskou tvář proto, že začaly zabíjet z hladu a ne zbytečně a pro potěšení jako lidé? Také chování tchýně bylo založeno na pudu sebezáchovy - "když odejde, sama nemohu zabíjet". Já bych ze ztráty lidské tváře obvinila spíše jiné: "Potom nás zajali a tak jsme bojovali za toho druhého císaře". A HLAVNĚ - dají se vůbec příběhy ze středověku posuzovat z jakéhosi morálního hlediska? (07.09.2009)

(KDV - PONREPO) ONIBABA je film, "díky" kterému je Kaneto Šindó spojován především s kaidany, ačkoliv je jeho filmografie co do žánrů velmi rozmanitá, protože točil vše od snímků pro děti až po skoro-porno. (Kaidan znamená "duchařská historka", doslovný překlad by poté údajně zněl "historky o záhadných/podivných zjeveních".) Zaráží mě proto, že výše zmíněná asociace je dána právě tímto pravděpodobně jeho nejznámějším titulem, když je žánrová kategorizace při nejmenším značně problematická. Výrazné zasazení do středověku, které je příznačné pro kaidany, je rozklíčovatelné pouze na základě kostýmů (samurajské brnění) a několika zmínek v dialozích. Děj by se mohl odehrávat klidně během druhé světové války v místech, kde se zastavil čas/jsou stále přítomny některé japonské tradice, přičemž je evidentní, že se využívá stará buddhistická pověst jako možnost společenského komentáře nedávných událostí. Otazník taktéž visí nad přítomností duchů - potažmo záhadných zjeveních, jejichž přítomnost nelze racionálně osvětlit obracením se na zkušenost ze skutečného světa - jakožto základního znaku kaidanu. Je totiž nejasné, jakou přisoudit jednotlivým prvkům motivaci v rámci formy celého díla, protože klíčová maska a její role v syžetu může být jak realisticky motivovaná (zakrytí tváře, resp. strašení dcery - následky po odejmutí způsobené např. ochranným nátěrem), tak transtextuálně (je použita z divadla nó - hanya, která symbolizuje jak ženu proměnivší se kvůli své žárlivosti v démona, tak schopnost odpuzovat zlo). ONIBABA tak stojí na pomezí mezi psychologickým dramatem, které pojednává o úpadku základních lidských hodnot za válečných časů, kdy jsou lidi řízeni ryze svými pudovými instinkty, a kaidanem, který ale neumožňuje potěchu ze sledování žánrové podívané, protože ta využívá až příliš prostředky umělecké kinematografie (včetně provokativně otevřeného závěru, ale i parametrické formy). (15.05.2011)

Šindóův film je podobenstvím o lidech přinucených z vnějších politických (válka) a sociálních (bída) důvodů konat zlo a případně za to nést trest, pokud jejich vina překročí určitou hranici. To je vidět na příkladě matky, ze které se na konci filmu stává na okamžik sám démon, a po sejmutí masky je navíc stižena zánětem kůže na tváři. Oproti tomu je její snacha nevinná alespoň ve své čisté animální sexualitě . Metaforicky se pak obě ženy v samém závěru přes jámu plnou mrtvých samurajů přenesou (tj. přes své vlastní hrůzné činy) a budoucnost, která na ně čeká, je tak morálně otevřená. Číst film v kontextu japonské válečné zkušenosti a hirošimského traumatu se nabízí. Je ale podstatné, že Šindó tuto interpretaci přesahuje pronikavou (a cynickou) analýzou lidské pudovosti a Onibaba je tak obecně platným a mnohotvárným symbolem. (2x) (10.02.2007)

Odkiaľ vietor fúka, tam sa tráva ohýba. Teda aj takto sa dá behávať cez trstinu za jedným miniatúrnym japonským penisom! Film v duchu "návrat k jednoduchosti", veľmi efektívny a záživný. K tomu jama veľká ako studňa v Sparte a stará kazimrdka, čo nedopraje nikomu nič, ani len holý život. Japonské dejiny boli surové a ja sa dnes tým trom miliónom Japoncov, čo celé roky vôbec nevychádzajú z bytu, ani trochu nedivím. V spoločnosti odchovanej na takejto brutalite by sa aj zo mňa stal vďačný hikikomori. (15.07.2017)