Onibaba
-
Onibaba
-
Onibaba
Drama / Psychologický
Japonsko, 1964, 103 min
Režie:
Kaneto ShindôHrají:
Nobuko Otowa, Jitsuko Yoshimura, Kei SatoObsah
-
„Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ – pod tímto plakátovým heslem se objevil snímek Onibaba v našich kinech již v roce 1967. Ústředními postavami brutálně syrového příběhu z feudálního japonského středověku jsou dvě venkovské ženy, tchýně a snacha, žijící v pustině zarostlé rákosím, a jejich potenciální milenec. (oficiální text distributora)
„Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ – pod tímto plakátovým heslem se objevil snímek Onibaba v našich kinech již v roce 1967. Ústředními postavami brutálně syrového příběhu z feudálního japonského středověku jsou dvě venkovské ženy, tchýně a snacha, žijící v pustině zarostlé rákosím, a jejich potenciální milenec. Komentáře uživatelů k filmu (54)
-
Bluntman
(KDV - PONREPO) ONIBABA je film, "díky" kterému je Kaneto Šindó spojován především s kaidany, ačkoliv je jeho filmografie co do žánrů velmi rozmanitá, protože točil vše od snímků pro děti až po skoro-porno. (Kaidan znamená "duchařská historka", doslovný překlad by poté údajně zněl "historky o záhadných/podivných zjeveních".) Zaráží mě proto, že výše zmíněná asociace je dána právě tímto pravděpodobně jeho nejznámějším titulem, když je žánrová kategorizace při nejmenším značně problematická. Výrazné zasazení do středověku, které je příznačné pro kaidany, je rozklíčovatelné pouze na základě kostýmů (samurajské brnění) a několika zmínek v dialozích. Děj by se mohl odehrávat klidně během druhé světové války v místech, kde se zastavil čas/jsou stále přítomny některé japonské tradice, přičemž je evidentní, že se využívá stará buddhistická pověst jako možnost společenského komentáře nedávných událostí. Otazník taktéž visí nad přítomností duchů - potažmo záhadných zjeveních, jejichž přítomnost nelze racionálně osvětlit obracením se na zkušenost ze skutečného světa - jakožto základního znaku kaidanu. Je totiž nejasné, jakou přisoudit jednotlivým prvkům motivaci v rámci formy celého díla, protože klíčová maska a její role v syžetu může být jak realisticky motivovaná (zakrytí tváře, resp. strašení dcery - následky po odejmutí způsobené např. ochranným nátěrem), tak transtextuálně (je použita z divadla nó - hanya, která symbolizuje jak ženu proměnivší se kvůli své žárlivosti v démona, tak schopnost odpuzovat zlo). ONIBABA tak stojí na pomezí mezi psychologickým dramatem, které pojednává o úpadku základních lidských hodnot za válečných časů, kdy jsou lidi řízeni ryze svými pudovými instinkty, a kaidanem, který ale neumožňuje potěchu ze sledování žánrové podívané, protože ta využívá až příliš prostředky umělecké kinematografie (včetně provokativně otevřeného závěru, ale i parametrické formy).(15.5.2011)
-
tron
Jama. Hlboká a temná. Jej kliatba pretrvala z dávnych časov. A film trvá dodnes. Úžasne znepokojivé od úvodných titulkov.(5.7.2006)
-
Le_Chuck
Ostrasný zvuk (prepálené škreky, prakticky bez hudby) a pekelne zlý simultálny preklad dokáže neskutočne pokaziť zážitok z filmu, ale je u mňa tak na jednu, max. dve hviezdy dole. Toto je prípad Onibaby, na ktorú sa zúbok času podpísal nielen po technickej stránke. Zaujímavý príbeh osamelých žien, živiacich sa zabíjaním zoslabnutých prchajúcich vojakov je priestorovo minimalizovaný na chartč, dom, pole a jamu, a ktorý zamieša jeden preživší vojak. Láska, závisť a výsledný podivný "milostný" trojuholník rozprúdi vír emócii vo veľmi skľučujúcom prostredí (noc, vysoké rákosie, symbol diabla). Znie to fajn, keby... Ja jednoducho niesom naladený na dobové snímky (či štýlom podávania príbehu, alebo formou) a to čo mohlo byť šokujúce a strašidelné pred 40-timi rokmi (nielen sľubované naturálne sexuálne scény a násilie), mi počas filmu trhalo oba kútiky úst smerom nahor a klopilo zrak na hodinky. Ako najvýraznejšie pozitívum vyzdvihujem geniálne strihnutý koniec, po ktorom sa dostavill pocit obrovskej úľavy a vyslobodenia (pre mňa).(7.8.2006)
-
Morien
Ohoho, Onibabo, kde jsi byla celý můj život? Od dětství jsem toužila koukat na filmy, které by mě dovedly k takovýmto zážitkům (Já jsem člověk, já jsem člověk!), a i když to se mnou vypadalo bledě (povědomí pouze o americké produkci 90. let), tak jsem naštěstí usnula v lotosové zahradě, na hlavu mi spadlo jablko a mně se rozsvítilo. Filmový střihu a selektivní práce se zvukem, budižte pochváleni.(7.5.2011)
-
belldandy
Syrový až trochu hororový příběh ze starého Japonska se pohybuje kdesi v rozmezí mezi historií, krvavou pohádkou a mýtem. Minimalismus, co do použitých motivů (dvě ženy, jeden muž, rákosí, jáma a maska), zajišťuje sevřenou a jednotnou atmosféru. Klasický dobrý film z klasicky dobrého období japonského filmu s krásnou černobílou kamerou. Radost pro oko.(22.3.2005)
-
kinej
Slovo horor sice není možná úplně na místě, ale i tak je ve filmu pár napínavých scén. Je zde ale hlavně dobrá zápletka, která je excelentně a na svou dobu možná skandálně natočená. Světla a stíny, zvuky. Ještě uvidím pár podobných filmů a přesvědčí mě to, že černobílá je lepší. Je škoda, že japonská kinematografie je u nás tak opomíjená. Řekl bych, že je lepší než americká.(4.9.2005)
-
tahit
Příběh místy až temně ponurý, mírně hrůzný, ale přeci jenom detailně promyšlený v uměleckém ztvárnění a to nakonec dělá film úžasně krásným. Krutá balada zlověstného příběhu z války krvelačných žen a démonem zapadajíc do příběhu umí navodit režisér „Kaneto Shindô“ zlověstnou atmosféru opravdu pregnantně.(23.12.2007)
-
Altamir
Historické černobílé drama o dvou ženách, dceři a matce, které se živí tím, že ve středověkém Japonsku lákají válečníky do pasti v podobě jámy a tam je zabíjejí. Film má neopakovatelnou atmosféru, působivý zvukový doprovod (japonské bubny, šumění rákosí...) a dobrou pointu.(100%)(13.11.2003)
-
Artran
Šindóův film je podobenstvím o lidech přinucených z vnějších politických (válka) a sociálních (bída) důvodů konat zlo a případně za to nést trest, pokud jejich vina překročí určitou hranici. To je vidět na příkladě matky, ze které se na konci filmu stává na okamžik sám démon, a po sejmutí masky je navíc stižena zánětem kůže na tváři. Oproti tomu je její snacha nevinná alespoň ve své čisté animální sexualitě . Metaforicky se pak obě ženy v samém závěru přes jámu plnou mrtvých samurajů přenesou (tj. přes své vlastní hrůzné činy) a budoucnost, která na ně čeká, je tak morálně otevřená. Číst film v kontextu japonské válečné zkušenosti a hirošimského traumatu se nabízí. Je ale podstatné, že Šindó tuto interpretaci přesahuje pronikavou (a cynickou) analýzou lidské pudovosti a Onibaba je tak obecně platným a mnohotvárným symbolem. (2x)(10.2.2007)
-
Lavran
Když se rákosí ohýbá chtíčem.(23.8.2011)
-
paascha
Vzhledem k tomu, že jsem byl asi první, kdo ten film tady měl, dělal jsem k němu české titulky a napsal jednu z prvních recenzí, je mi pořád divnější, že můj koment a hodnocení chybí. Ale nic, nebudu tu bulet a napíšu to znovu: GENIÁLNÍ!!! Možná, že netradiční pojetí rákosových lánů nebo šustivý sykot větru nad hladinou močálu, snad ten pocit zmaru na dně hluboké jámy, anebo prostě jen obyčejná uhrovitost nezralých děcek a zralá suchost nás, zasvěcených, řeže jasný rozdíl mezi námi nahoře a jimi dole:-)(25.11.2011)
-
Rudovous
Jeden z nejslavnejsich filmu Kanetoa Shindoa jenom dokazuje jakym uzasnym tvurcem reziser prave je. Na male plose pribehu nam za pomoci neuveritelne pusobive lokace, hudby, vizualniho ztvarneni, predstavuje symbolicke dilo ktere divaka privede k zamysleni nad lidskou podstatou. (Artran-skveli komentar.)(23.6.2008)
-
Ketri
Teď se budu asi trochu rouhat, ale pořád musím přemýšlet nad oním plakátovým heslem - "Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář". Všichni uznáváme, že je to myšleno tak, že přepadávat nebohé "pocestné", zákeřně je zabíjet a po smrti ještě okrást je velmi špatné. Také je velmi špatná závist a žárlivost, a ještě je nedej bože, strašení morálkou, peklem a démony. V případě tchýně dokonce můžeme vzít výše uvedené heslo doslova. No, ale na druhou stranu ... neztratily ony ženy lidskou tvář proto, že začaly zabíjet z hladu a ne zbytečně a pro potěšení jako lidé? Také chování tchýně bylo založeno na pudu sebezáchovy - "když odejde, sama nemohu zabíjet". Já bych ze ztráty lidské tváře obvinila spíše jiné: "Potom nás zajali a tak jsme bojovali za toho druhého císaře". A HLAVNĚ - dají se vůbec příběhy ze středověku posuzovat z jakéhosi morálního hlediska?(7.9.2009)
-
stilgar1
Výlet do duše lidi žijících ve válečném samurajském Japonsku, které se viditelně ocitlo v období velké krize. Ani ta však nedokázala vyhnat zlo zakořeněné v člověku. Mistru Shindovi stačí tři lidé, dvě chatrče a velká plocha zarostlá trávou, aby poukázal na to, že člověk je plný démonů, kterých se jen těžko může zbavit. Velmi povedený realistický snímek, který přišel o mých 5* hlavně kvůli své zbytečně dlouhé stopáži (mám pocit, že pasáže zabírající větrem lámanou trávu zabírají alespoň 20% filmu...:o)).(20.1.2010)
-
666teen
Jáma. Hluboká a temná. Její kletba přetrvala z dávných časů.....Věru pěkné intro. Okamžitě se mi vybavilo dílo českých klasiků. A chca nechca jsem se pobaveného šklebu nezbavil až do finále, což asi nebyl záměr tvůrců. Pro mě je to prostě " too old, too cold." http://www.youtube.com/watch?v=5o4O1lFHC0M(10.10.2010)
-
Webb
[6/10] (Kindai Eiga Kjókai, Toho, Tokio Eiga) (Čb. /// Produkce: Hisao Itoja, Tamocu Minato, Setsuo Noto /// Scénář: Kaneto Šindó /// Kamera: Kijomi Kuroda /// Hudba: Hikaru Hajaši) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE](11.3.2010)
-
Flego
Erotické dusno, pud sebazáchovy, drsná realita a famózne bubny namiesto hudby vytvárajú rámec tejto zaujímavej psychologickej komornej drámy. Bezpochyby jeden z najlepších japonských filmov aké som videl. Nielen svojim námetom, ale i spracovaním, kde dominuje kamera, strih a zvuk. Už prvé minúty naznačujú výnimočnosť tohto snímku. Kaneto Shindô vložil svoj príbeh do tajomnej šelestiacej vysokej trávy vo výške dospelého človeka, kde žijú v biednej chatrči dve vekom rozdielné ženy. Prežívajú len vďaka vraždám zblúdilých samurajov a predajom ich odevu miestnemu priekupníkovi. Tretí do partie je mladý muž, sused, zbeh z bojiska. Ich vzájomný konflikt ústi do výnimočného diváckeho zážitku.(27.3.2010)
-
rawen
Velmi poctivě vyvedený snímek, krásně vizuálně provedený --- jen ten příběh mě tolik nevzal - klasická (téměř antická) tragédie utopená v moři pampové trávy... 7/10(9.8.2007)
-
HAL
Historický film s velmi dobrou atmosférou a pár hororovými prvky (ale do skutečného hororu má daleko). Na dobu svého vzniku vynikající.(2.5.2006)
-
stub
Fenomenální záležitost, která si přes nízký rozpočet, krátkou natáčecí dobu i +- nulová očekávání, právem získala neuvěřitelný úspěch. Skvělé téma, hypnotická kamera a hudba, Kei Sató ve vrcholné herecké formě. Lány rákosu navozují pocit zvláštní odtrženosti a jejich pohyb ve větru jakoby celému snímku dodával specifický rytmus. Naturalistický, dramatický příběh okořeněný rafinovanými horrorovými prvky je bez mezer, syrový, psychologicky geniálně vypointovaný závěr má neuvěřitelnou sílu (rozhodně stojí za to, zaměřit se na herecký koncert, který ve finální scéně předvádí Jitsuko Yoshimura - jak se její postavy zmocňuje podvědomí..skutečně bonbónek). Přestože má očekávání byla značně vysoká, byl jsem zcela nadšen a nezbývá, než suše konstatovat, že Shindo je génius.(6.12.2008)
