Onibaba

„Když je tma, nemůže se už více setmít!“ Tak tohle je už podruhé, co jsem se setkal s japonským uměním ze zcela „obyčejného“ dramatického příběhu udělat dost silnej horor a vyvolat ve mně přesně ty tísnivě divné a zvláštní pocity a napětí, které se nepodaří kdejakému zjevnému hororu. Tím prvním případem byla kniha „Písečná žena“, tak nenormální a psychologicky ujetý příběh, že jsem si v samotném závěru musel říct . „Ty vole, tohle je normálně horor“. ONIBABA je druhej případ. Ač je to „pouhé“ drama odehrávající se převážně ve třech lidech a na dost omezeném prostoru, sledování příběhu ve mně vyvolávalo hodně zvláštní pocity a já se nebojím tento film označit za skvělý psychologický horor. Být na tom večer v kině, asi bych se pak bál jít sám domů. A navíc, posledních 10 minut je naprostá nejen psychologicko hororová masírka. To je čistej horor! Výtečná práce. (26.06.2009)

Zvláštní film, velice zvláštní. Režisér pracuje s lehkou dávkou mysticismu, který je bohužel absolutně zbytečný a působí trapně. Není třeba se domýšlet, proč byl film, i přes své artové zabarvení, oblíbený mezi normálními diváky, prostě sex je náš. Jošimura vypadá dobře a Otowa rozhodně není tak stará, jak se nám snaží namluvit a ten obarvený pramen vlasů, je hodně špatně udělaný. Postava samuraje a jeho masky je zajímavá svou nedoslovností. (21.11.2012)

Ztráta lidství či spíš probublání naší skutečné podstaty na povrch? Tváří v tvář otázce vlastního přežití je zřejmě každý člověk schopen páchat skutky, které by za jiných podmínek s opovržením odsoudil. Tolik k onomu syrovému poselství Onibaby, která se onou temnotou lidské duše přímo opájí. Stylisticky dokonalá procházka beznadějí ve mne však nezanechala hlubší dojem. Obě ženy totiž měly zcela pochopitelně zanesené komíny a byl-li by onen navrátivší se kominík co k čemu a protáhl je obě dvě, nemuselo dojít k zbytečné tragédii. Navíc si myslím, že právě tady se Onibaba přes veškerou syrovost vyprávění cudně zastavila před skutečným pádem do hlubin (ne)lidského charakteru a místo nabízející se amorální švédské trojky, která by však jistě vedla k minimálně dočasné prosperitě, nabídla kromě uvěřitelného chtíče i náznak lásky a zcela v dané situaci nevýhodnou monogamii. Až příliš morální hledisko. Tak alespoň trojka co do hodnocení. Viděno během Season Challenge tour 2015 (20.09.2015)

Za pampovou trávou hustou tak, že by se dala katanou krájet, a dost možná ještě dál, je hluboká a temná jáma, v níž přetrvává pradávná kletba. A poblíž té jámy, ve své skromné chýši, přebývají dvě nadržené ženské. Tchyně se snachou. Umíte si tedy představit, jaké pozdvižení vyvolá jeden navrátivší se chlap z války .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) (04.04.2015)

SPOILERY. Zdravím Morien. Pozoruhodné, v důležitém bodě opoziční interpretace filmu nabízejí Artran a Vypravěč. Ta Artranova je mi "odvážná", protože jako zápecní Evropan to samozřejmě vnímám přesně naopak - primitivně dle schématu hřích - trest (pěkně lapidárně u Hičiho, pekelně u tchýně, otevřeně u snachy, ostatně viz v zajímavostech o předlohové legendě). Totiž, i ten přeskok vnímám stále v tomto smyslu. Jenže - jak cituje Morien a jak rozjímá ve svém komentáři Ketri (kterou ovšem musím upozornit: ano, nejen dají, středověk není pravěk) - to první, co ve filmu vidíme - to je obyčejná scéna z druhé strany "velkých dějin" - to jsou ty "malé dějiny", o nichž ty velké vědí, ale jen tak naokraj, bez zřetele. Tady se zřetel obrací - velké dějiny jsou jen lhostejným pozadím těch malých. Médium je totéž - válka. A ta několikrát výslovně zdůrazněná lhostejnost je vzájemná. Vojáci zabíjejí a jsou zabíjeni. Když si dám dvě a dvě dohromady, musím dát Artranovi za pravdu. To, co se ve filmnu děje, je do jisté míry jen východiskem. Jeho látkou je jáma, o jejíž hloubce viz Vyprávěč. (31.08.2016)