Obsahy(1)
„Hrdinové našeho dokumentu o lidských právech v psychiatrii jsou výjimeční tím, že se na jedné straně dokázali vypořádat s traumatizující zkušeností s omezujícími prostředky v psychiatrii, ale nejenom to, oni se dokonce začali v reformě psychiatrie angažovat, a svou negativní zkušenost tak využívají k tomu, aby se situace zlepšila,“ přibližuje režisér Tomáš Klein děj svého dokumentu z prostředí psychiatrické léčebny Bohnice. V rámci probíhající reformy psychiatrické péče zdravotníci procházejí kurzy, které je mají naučit větší empatii s pacienty, kteří jsou vzhledem ke svému stavu drženi na klinikách nedobrovolně, z rozhodnutí soudu. S tím souvisí otázka, kde je hranice mezi omezením osobní svobody v zájmu pacienta a manipulací, která mu už ubližuje? „Poměrně dlouho mi ta psychóza dojížděla, než zabraly léky, tak můžu říct, že jsem odpor nějaký kladl, takže jsem prvních čtrnáct dní na Neklidu strávil první čtyři dny na sledovací místnosti na kurtech, a pak jsem byl na samotce. Co jsem vypozoroval na ostatních pacientech, tak jak někdo projevil nějaký nezvyklý chování, jeden kluk si tam cvičil tajči, druhý kluk běhal po chodbě, tak dostal ampulku modrý medicíny a šel si prostě lehnout, anebo byl zavřený na pokoji nebo prostě přikurtovaný. Základní problém, co jsem tam vnímal, byl ten, že se tam nemáte, co se týká lidských práv, na koho obrátit, a druhá věc je, že nemáte s kým konzultovat svůj zdravotní stav...“ vzpomíná na svou hospitalizaci Jan Botlík, další z hrdinů filmu Tomáše Kleina. Tohle by měla změnit kontrola kvality péče v psychiatrii, které se v bohnické nemocnici věnuje Jan Běhounek, zároveň profesí psychiatrická sestra na ambulantním oddělení: „Tady jsem si kdysi dávno na vlastní kůži vyzkoušel, jak se může cítit člověk, který je přikurtován. Doslova jsem se nechal svými kolegy přikurtovat, lomcoval jsem s těmi kurty, nemohl jsem se z toho dostat, a to samo o sobě by ještě nic neznamenalo, kdyby, byť ze srandy, nevstoupil do téhle místnosti tehdy můj šéf, nedržel v ruce cévku pro cévkování močového měchýře a neřekl, byť ve vtipu, tak mě ho kluci podržte, já ho zacévkuju. Ten zážitek u mě hodně proměnil další smýšlení o tom, jak vlastně přistupovat k lidem, u kterých je nutný použít toho omezení, a je to myšlenka, kterou s sebou táhnu i do nácviků, ve kterých se snažíme a budeme snažit trénovat personál, pokud možno tak, aby k těm omezením vůbec nemuselo dojít.“ Na zdravotníky jako klíčové partnery v reformě psychiatrické péče se zaměřuje ve svém filmu i režisér Tomáš Klein: „Na druhé straně je to zdravotní bratr, který je součástí příliš pomalu se reformujícího kolosu české psychiatrie, který měl tu odvahu se v rámci projektu simulované medicíny taky nechat přivázat k posteli, těmto hrdinům podívat do očí a společně hledat cestu ke změně.“ (Česká televize)
(více)