Příběh z Tokia

Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty. (16.06.2011)

Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany. (13.09.2012)

Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara. (26.07.2011)

Môj prvý a pravdepodobne aj posledný film, ktorý som si od Ozu pustil. Síce mi štýlom pripadá ako taký predchodca Hirokazu Koreedu, ktorého filmy mi celkom sedia, ale tento film ma strašne sklamal. Zápletku tvorí taký civilný rozbor jednej rodiny. Čo je ok a tešil som sa na to, ale herecké výkony ma iritovali. Pôsobili veľmi neprirodzene. Takisto ma štvala kamera pri dialógoch. Najprv ich sníma z pozadia, čo pôsobí jak keby divák ich rozhovory šmíroval a to sa strieda so zábermi detailu, keď postavy hovoria skoro priamo do kamery. Čo zase pôsobí nepríjemne. Pritom takto nie sú snímane len vyhrotené situácie, čo by dávalo aspoň trochu zmysel ale aj kopa normálnych rozhovorov. Proste mi to celkovo nesadlo, jak vizuálne tak dramaticky. 4/10. (27.04.2019)

Nejsem si úplně jistý jestli mě to náhodou nezaujalo z naprosto odlišných (a vlastně nechtěných) důvodů než bylo zamýšleno, ale přesto, že mě to jakkoliv neodvařilo, musím naprosto chladně konstatovat, že to bylo svým způsobem fakt krutopřísné a těch objektivních 5 rudých hvězd si to zaslouží. Respekt. (26.11.2015)