Niko Pirosmani

Tento štýl naivnej maľby mi veľa nehovorí, zato život gruzínskeho umelca bol nepochybne zaujímavý. Celý život trel biedu, chľastal podobne ako Toulouse-Lautrec a vymaľoval snáď všetky vinárne v Tbilisi. Disponujem dokonca informáciou, že na jeho obrazoch prevláda čierna farba preto, lebo mu ju zadarmo dávali výrobcovia rakiev. Veľa jeho obrazov je namaľovaných na vývesných ceduliach obchodov, takže spod maľby občas presvitá nejaký ten nápis typu "tabak" alebo "magazin". Toto poňatie je čisto umelecký film, veľké prázdne miestnosti, lyrika, sem-tam folklór. Nebolo to zlé, mohlo to byť lepšie. (06.03.2024)

LFŠ '07 - Pomalé tempo, nádherná kamera. Nebýt v Měšťanské besedě tak nesnesitelné dusno, užil bych si film daleko více a hodnotil možná maximálně. Ale ono, když z vás neustále lije pot a vy si říkáte, kde se to z vás stále bere, hodnotit maximálně se prostě nedá, protože to minimálně působí rušivým dojmem. :-) (28.07.2007)

V každom okamihu sa skrýva krása. Len ju treba vedieť nájsť (Inak to, že zmyslom života je krása, vravia aj súfisti). To ukazuje príbeh maliara, ktorý kašľal na komerčný profit. V ňom horel len oheň tvorcu a len tvorcu. Oheň obchodníka a kalkulátora ceny vlastného diela bol mu neznámy, respektíve tam nebolo ani iskričky obchodného zápalu. Na týchto mantineloch sa inak láme zásadný spor medzi solidaritou a konkurenciou ako princípmi životného postoja. Na materiálne zázemie maliar kašľal. To sú ľudia, ktorí dokážu svojim dielom vydolovať z hlbín tvorivých počinov zlato. Nekompromisne. Bez ohľadu na známosti a očakávania okolia. Bez ohľadu na rodinu a komunitu, v ktorej sa pohybujú. Nie je ich veľa. Ani filmov o nich. Okrem toho: tie obrazy majú v sebe neskutočnú silu. Obrazy prezentované vo filme, no taktiež obrazy filmu samotného. Možno sledovať opakovane. Koľkokrát len dá sa, z filmu o Nikovi nálada skvostná ide: zdá sa. (11.01.2016)

Leckdo by řekl, že tempo tohoto filmu je příšerně pomalé, že se tam vlastně nic neděje, že je nudný... Mně to tak nepřišlo. Snímek je poskládán ze zajímavých epizod naivního malíře Pirosmanišviliho, jehož osud může vyznívat universálně, ať už v jeho touze pořád něco malovat (čili něco tvořit), v jeho odlišnosti nebo odcizenosti vůči okolí. Film je vyprávěn v neobvyklém, ale o to přitažlivějším duchu, atmosféra souzní s malířovými výtvory a jakkoli se jeho Žirafa může jevit primitivně, má své kouzlo a svou specifickou poetiku. Stejně tak tento film, jehož kamera je podobně laděná. (30.07.2007)

Poetický film o trudném údělu malíře, který se nehodil do oficiálních škatulek, je zpočátku plný pestrých barev a světla. Postupně se teplé barvy vytrácejí a zůstávají odstíny hnědé a šedé, černá a bílá. Filmové obrazy mají precizní kompozici, a tak při jakémkoliv zastavení filmu vzniká dokonalá fotografie. Barevné ladění vyjadřuje nejen náladu snímku a postupný osud malíře, ale i protiklady, z nichž je nejvýraznější černá a bílá (chlapec utíkající krajinou a zastavující se krátce u ovčích stád a ve vinohradu) nebo červená a bílá (žena sedící u stolu v šeřící se krajině). Vedle nádherných filmových obrazů pracuje režisér i se symboly, byť některé jsou spíše na divákovi (Poslední večeře páně). Když je Pirosmanovo dílo oficiálně odsouzeno, nemůže se člověk zbavit pocitu, že je to alegorie na sovětskou společnost a její diktát v rámci umění. Protože se tento malíř stal inspirací nejen pro ruské avantgardní umělce, ale i pro západoevropské, byl možná ve druhé polovině záměrně stylizován do podoby francouzských a nizozemských impresionistů. Krásný film s výbornou hudbou. (26.04.2020)