Hrob světlušek

V žádném případě nepatřím mezi velké fanoušky anime, tento film mi byl prostě dodán bez mého přičinění, a když už mám něco doma, přece se na to nevykašlu. Zážitek to byl zajímavý a myslím, že by si ho měl dopřát i pan Marhoul, možná by mu došlo, že je možné zprostředkovat divákovi setkání s hrůzami války i bez vydloubaných očí, láhví i k sexu marně nucených kozlů. Dalším zajímavým aspektem byl fakt, že se tu Japonci nestylizovali do role chudáčků drcených nesrovnatelně silnějším nepřítelem; kdo se dívá pozorně, ten tady ty projevy slepé víry ve vítězství císařství najde. (22.06.2021)

Malá štatistika: z obľúbených užívateľov film videlo vrátane mňa 18 ľudí. Hodnotenie 100% - štyria, 80% - štyria, 60% - štyria, 40% - traja, 20% - jeden, odpad! - dvaja. Priemer: 61 %. Na Horehroní dodnes žijú ľudia, ktorí si pamätajú povstalecký a povojnový hlad. Jedli sa surové ukradnuté zemiaky. Placky sa miešali tak, že sa múka zamiešala s popolom z pece a trochou vody. V dedine žila Pruna, ktorá ani v dospelosti nič iné ako surové krompľe nejedla. Nedokázala to. Dobre sa mali donášači Nemcom a miestne fľôgy. To boli lenivé hlúpe klebetnice a zároveň kurvy. Spávali s nemeckými dôstojníkmi - okupantami, čo prišli potlačiť povstanie (SNP). Ich predobrazom bola teta detí z filmu - pobrala im ich zásoby a šaty, speňažila, pričom ich riadne ošmekla. Všetko nakradnuté dala vlastnej dcére. Nepotrebné hladné krky zákerne poohovárala: nech hoci aj zdochnú. Takéto typy ľudí v čase vojny profitujú. Stávajú sa dôležitými, lebo ukazujú okoliu, ako sa dokážu postarať o svoje bachory, cicky a pipky. Keďže to je animovaný film (teda existuje odôvodnený predpoklad, že ho vo zvýšenej miere budú pozerať deti), neukazovalo sa, ako sa ich tetka chodievala kefovať s bárským za kus žvanca. Ale milé, deti: áno, presne takto to chodí. Preto každý, kto v čase vojny dokáže pomôcť prenasledovanému alebo zúboženému človeku si zaslúži obrovskú čokoládovú medailu. (30.10.2014)

Hrob světlušek je krásným příkladem toho, jak flexibilní dokáže manga být. Vedle nejrůznějších hitech scifi a pohádkových fantasy dovede se stejnou bravurou vykreslit i citlivý příběh ze druhé světové války a to bez jediného zaškobrtnutí, které by animované zpracování takovéhoto tématu mohlo sebou nést. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ve mně Hrob světlušek nezanechal zase až tak hluboký emocionální dopad, jako ve většině tady komentujících uživatelů a filmy jako Schindlerův seznam nebo Pianista u mě mají pořád navrch. Po celou dobu jsem se zkrátka nemohl zbavit pocitu, že kdyby sourozenci zůstali u tetičky, mohlo to s nimi dopadnout uplně jinak a za svůj osud si tak částečně mohou i sami (a to ani nemluvím o tom, že měli po celou dobu v bance tučné konto). (25.03.2007)

War. War never changes. Citové vydírání? Pravděpodobně ano. Ale kromě toho taky ještě relativně nedávná historie, jejíž silné příběhy se dají vyprávět donekonečna. A tady mě párkrát zamrazilo způsobem, který bych od animovaného filmu rozhodně nečekal, Už jen třeba při těch bezstarostných scénách, do kterých znenadání zazní sirény oznamující blížící se bombardéry. Jako celek je to hezky vypointované (příhodný název), po vizuální stránce příjemně umírněně animované i ozvučené (až na ze začátku trochu přehnaně upištěnou Setsuko). Anime příliš neholduji, ale toto dílo bych klidně doporučil komukoli. Protože zrovna tenhle kousek ve mně vyvolal chuť zkusit i něco dalšího. (16.09.2020)

Tak dlouho se chodí s hrůzami války pro slzy, až se trpělivost protrhne. Nebudu lhát, Hrob světlušek se mi líbil, má silný příběh, ukazuje člověka v tísni z mnoha různých pohledů a oplývá tím jedinečným smyslem pro detail, jaký je snad jen japonským mistrům animátorům vlastní. Bohužel mám se Světluškami dva velké problémy. Jak už mnoho lidí podotklo přede mnou, film až moc tlačí na pilu. Líbivá smutná hudba, ač podmanivá a sama o sobě fungující jako zaručený zdroj melancholična, se tu podbízí jako gejša v gejšinci, a některé epizodické postavy plus tetička křičí "vykalkulovaný stereotyp" na celé kolo, což mi na patře zanechává něpříjemnou hořkou pachuť. Druhý problém vidím v tom, že jsme na slzavý závěr připraveni už v prvních minutách, takže ať už je Takahata v jeho realizaci jakkoli šikovný, ve mně vyvolaný výsledný dojem je oslabený. Neslzím, necítím prázdno, ani tíživý smutek. (05.10.2016)