Necrotongue

Druhou epizodu jsem otrojkoval stejně jako předchozí díl, protože jsem ji vnímal prakticky stejně. Bylo to vcelku slušné akční drama až do chvíle, kdy se korejští tvůrci rozhodli, že by bylo lepší zapojit do děje větší množství rozklížených hlav. Většina hlavičkových soubojů mě totiž spíše nutila k smíchu, protože jsem si nemohl nevzpomenout na hru DJC Posel z Liptákova (respektive Posel světla). Tam se také leccos budovalo holýma hlavama:-D Ale jo, i u druhé epizody jsem se vcelku dobře bavil, ta béčkovitost tomu silně pomáhá. / Poučení: Při jednání s lidmi buď opatrný, nikdy nevíš, co se komu zrodí v hlavě.

Někdy jdu do nějakého filmu či seriálu, od něhož očekávám kvalitní podívanou, a dočkám se těžkého zklamání až znechucení, jaké mě postihlo při včerejším kontaktu se Sobíkem. Od této korejské záležitosti jsem naopak neočekával téměř nic, protože jsem při svých pornotoulkách internetem pochopil, že mají Japonci, Korejci a Číňané k chapadloidním a červoidním bytostem mnohem intimnější vztah než například Evropané, a v tomto ohledu se s nimi i já poněkud míjím. Úvodní díl seriálu ale nebyl tak stupidní, jak jsem očekával, a kromě pitvořící se kapitánky Bezuchové mě sestava i děj vcelku bavily. Jasně, žádný velký nápor na myšlení to nebyl, ale okamžitě jsem si začal vybavovat scény ze hry Resident Evil 4, a to mě věru potěšilo. / Poučení: Není schizofrenik jako schizofrenik.

Jo, už je to jasné, jsem jedním z nemnoha diváků, které seriál neoslovil. Při sledování druhé epizody jsem opakované zoufale kontroloval, proč osmadvacet minut trvá už minimálně hodinu a čtvrt. Martha vypadala opět příšerně, chovala se šíleně, ale na Annie Wilkes stejně neměla; hlavním problémem byl pro mě ale opět Donny / Tony, který se znovu choval jako naprostý idiot, a mně už fakt nebaví tuhle dvojici sledovat, takže po druhém dílu přiznávám porážku a jdu od toho. / Poučení: Debil zůstane debilem.

Soudě podle reakcí většiny uživatelů, je chyba nejspíš ve mně, ale úvodní epizoda mě příliš neuchvátila. Nebo jinak; byla mi poměrně nepříjemná, takže jsem byl vděčný za decentní stopáž. No nevím, nějak jsem se do příběhu nedokázal dostat a doufám, že se děj nevyvine předpokládaným způsobem a nedojde na vaření domácích mazlíčků. / Poučení: Pokud se o tebe zajímá žena, se kterou nechceš nic mít, vol slova velmi, velmi opatrně.

Nemám rád muzikály a hudební filmy obecně, nemám rád ani Indii (památky jsou sice fajn, ale přelidnění a všudypřítomná špína mě nikdy nelákaly), takže se u mě tento snímek neměl vyhrabat z odpadu. A světe div se, já jsem se bavil! A bavil jsem se vcelku dobře. Hmmm, a to jsem si myslel, že mě hned tak něco nepřekvapí. Zpěvákův životní příběh mě zaujal a znovu mi potvrdil, že jsou fanatici odpornou sběří, která by se měla odstraňovat ze světa do nehostinných cel, když už je nelze odstraňovat definitivně. A je mi jedno, jestli se jedná o fanatiky náboženské, antipotratové nebo o tu současnou politicky korektní lůzu. Ale zpět k filmu; jak jsem už napsal, indičtí tvůrci se mi trefili do chuti i s jejich zvláštním, osmdesátkovým popíkem a chvílemi jsem téměř zapomínal na fakt, že mi obsazení evokovalo výlet do Vítkovic. / Poučení: Uvidíš-li vousatého muže v turbanu, střílej preventivně jako první.

Jo Koy si u mě tímto speciálem napravil reputaci po včerejším ne zcela šťastném zážitku z Filipín. Po většinu času jsem se výborně bavil, zejména interakce s Dylanem mě přímo rozsekala a bylo jasně našlápnuto k plné palbě, jenže... Nedlouho před finále se náhle ozubená kolečka v soukolí nejen zadrhla, ale přímo sekla, protože Jo Koy rezignoval na do té doby skvělé humory a vydal se cestou politických prohlášení, a úplně mi tak pokazil výsledný dojem ze svého vystoupení. / Poučení: Vážně míněné řeči o politice zabíjejí humor.

Těžko říct, proč mi trvalo několik desetiletí, než jsem se podíval na tento československý (ale buďme k sobě upřímní- slovenský), oskarový snímek. Fakt netuším, proč jsem jeho zhlédnutí tak dlouho odkládal, snad to bylo tím, že mě oceněné filmy mnohdy zklamou, ale jistě to opravdu nevím. Každopádně šlo z mé strany o těžko prominutelnou chybu a já se teď tak trochu stydím. Tohle byla těžká záležitost z doby, na níž, jak pevně doufám, nejsou běžní Slováci hrdí (o jejich politické reprezentaci mám v tomto směru oprávněné obavy), ale lehce mě znejišťuje fakt, že je Andrej Hlinka na mém oblíbeném Slovensku stále brán jako osobnost hodna obdivu a následování. No, nevím, strana, kterou založil, a zahraniční političtí lídři, s nimiž spolupracoval, ho v mých očích staví na úroveň Stěpana Bandery. Tvůrci nikterak nemlžili, ukázali tehdejší situaci ve vší syrovosti a geniálně obsadili obě hlavní role. Silný zážitek. / "Kde zákony ubližují nevinným, tam je ámen."/  Poučení: Zlá doba vyvolává v lidech to nejhorší. Ale někdy i to nejlepší.

Předchozímu speciálu Jo Koye jsem nadělil pět kousků, zato teď si připadám, jakoby mi dal někdo přes hubu mokrým hadrem. Těšil jsem se, že to komik na Filipínách pořádně rozjede, ale dočkal jsem se jen opakované sebechvály, opakované chvály všeho filipínského a povinného zviditelňování Netflixu. Zasmát jsem se vlastně ani neměl čemu, a až příliš často jsem namísto Jo Koye sledoval lidi, které jsem neznal a kteří mě nezajímali. No, a teď, když jsem to tu všechno napsal, ani nevím, proč bych měl za takové zklamání dávat i druhou pěticípou, takže radši ušetřím. / Poučení: O co víc se těšíš, tím víc budeš zklamaný.

Chelsea Handler zmínila Jo Koye ve svém speciálu tolikrát, až mě přesvědčila o tom, že by bylo vhodné, abych se s ním seznámil. Aloha! Jeho havajské vystoupení mě pobavilo tak mocně, až jsem mu přiklepl plný futrál pěticípých i přesto, že mi často opakované věty lezly mírně na nervy. Ve výsledku se to ale zase tolik neprojevilo, protože si mě Jo Koy získal svým rýpáním do záležitostí, do nichž se už dnes příliš nerýpe (radši). Takže jo, byla to sranda a určitě časem zkouknu i další dva jeho speciály, které jsem na Netflixu našel. / Poučení: Malcolm byl geniální rekvizitou. 5*-

Bez mučení se přiznám, že mě vývoj příběhu do jeho poloviny poněkud rozladil, protože jsem od této minisérie očekával něco výrazně odlišného. Pak jsem ale zapomněl na vysněné konvojové bitvy a sledoval osudy lidí, o kterých v naprosté většině nikdo nezúčastněný neslyšel, protože se jejich jména neobjevovala v pochvalných hlášeních z bojových akcí a protože bylo jejich hrdinství jen málokdy oceněno medailí nebo něčím jiným kromě poplácání po zádech od jejich kamarádů. Oni to totiž nebyli vojáci, nepatřili ani k válečnému námořnictvu; byli to obyčejní civilisté, kteří při každé plavbě riskovali životy, aby udrželi v chodu protinacistický stroj. A já jsem rád, že se o těchto příslušnících norského (v tomto případě) obchodního loďstva, kteří mnohdy umírali nesmírně ošklivou smrtí (zejména na tankerech) natočila záležitost, za níž se její tvůrci nemusejí stydět. Velmi se mi líbily předvedené herecké výkony, a protože nejsem dvakrát velkým fanouškem dětských herců, pokaždé, když mě takovýto herec opravdu zaujme, dám to najevo. A tak oznamuji, že se mi zdála být představitelka Magdeli, Henrikke Lund Olsen, skvělá. P. S. Já mám tedy k RAF velmi pěkný vztah, ale začínám nabývat dojmu, že byli jeho příslušníci příliš zaujatí vůči školství. / Poučení: I přežití může být tragédií.