Hrob světlušek

Tak dlouho se chodí s hrůzami války pro slzy, až se trpělivost protrhne. Nebudu lhát, Hrob světlušek se mi líbil, má silný příběh, ukazuje člověka v tísni z mnoha různých pohledů a oplývá tím jedinečným smyslem pro detail, jaký je snad jen japonským mistrům animátorům vlastní. Bohužel mám se Světluškami dva velké problémy. Jak už mnoho lidí podotklo přede mnou, film až moc tlačí na pilu. Líbivá smutná hudba, ač podmanivá a sama o sobě fungující jako zaručený zdroj melancholična, se tu podbízí jako gejša v gejšinci, a některé epizodické postavy plus tetička křičí "vykalkulovaný stereotyp" na celé kolo, což mi na patře zanechává něpříjemnou hořkou pachuť. Druhý problém vidím v tom, že jsme na slzavý závěr připraveni už v prvních minutách, takže ať už je Takahata v jeho realizaci jakkoli šikovný, ve mně vyvolaný výsledný dojem je oslabený. Neslzím, necítím prázdno, ani tíživý smutek. (05.10.2016)

Vizuálně skvostné, ale... To nesnesitelně uřvané děcko; ty stále uslzené obličeje; ta přehnaná snaha tvůrce dohnat diváka k slzám; ten konec a vlastně už i ten začátek - "21. září 1945... tu noc jsem zemřel..." aneb v překladu: lidi nachystejte si kapesníky, protože teď vám tady budu hodinu a půl fňukat (doslova) příběh mého tristního života. Jak krásný němý film to mohl být. (26.11.2009)

Hrob světlušek je krásným příkladem toho, jak flexibilní dokáže manga být. Vedle nejrůznějších hitech scifi a pohádkových fantasy dovede se stejnou bravurou vykreslit i citlivý příběh ze druhé světové války a to bez jediného zaškobrtnutí, které by animované zpracování takovéhoto tématu mohlo sebou nést. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ve mně Hrob světlušek nezanechal zase až tak hluboký emocionální dopad, jako ve většině tady komentujících uživatelů a filmy jako Schindlerův seznam nebo Pianista u mě mají pořád navrch. Po celou dobu jsem se zkrátka nemohl zbavit pocitu, že kdyby sourozenci zůstali u tetičky, mohlo to s nimi dopadnout uplně jinak a za svůj osud si tak částečně mohou i sami (a to ani nemluvím o tom, že měli po celou dobu v bance tučné konto). (25.03.2007)

Už dávno som pochopila, že Ázia je duchovne na úplne inej vlnovej dĺžke než Amerika. Tak dejovo jednoduchý a paradoxne hodnotný film, že som nemohla uveriť vlastným očiam. Citové vydieranie, veľa emócií? Hrôzy druhej svetovej vojny sú samy o sebe tak silné, že Takahata nebol vôbec nútený vydierať diváka nešťastným osudom dvoch súrodencov, ten sa totiž - ak nie je beznádejný cynik - v závere rozplače aj sám . To, čo sa dialo, je symbolicky premietnuté v jednej obyčajnej rodine, zbytočne platiacej za priam smiešne dôvody politických velikánov, ktoré sa pri sledovaní takého utrpenia ani inak nedajú nazvať. Takahata ma milo prekvapil a záver je duchovne nádherný. (29.07.2010)

Děj: Během bombardování příjdou sourozenci Seita a Setsuko o matku i svůj domov. Otec sloužící na válečné lodi se stále neozývá. Seita dělá, co může, aby nahradil své malé sestřičce oba rodiče. Postupně je pro něj stále těžší sehnat někde jídlo. Po té, co Setsuko umírá, ztratí život smysl i pro něho. - Komentář: Můj nejlepší anime film. Mám ho radši i než třeba Akiru. Takahata mnoho filmů netočí, ale když se tak už stane - dokáže vytvořit skutečný skvost. Tento film v sobě skrývá jediné nebezpečí - že vás zaplaví bezbřehým smutkem. Doporučuji pro optimisticky začinající páteční večery. Jedině v takový den ho dobře unesete. (25.01.2004)