Sestry z kouřové sauny

Nádherně křehké a zároveň posilující.  Sestry z kouřové sauny stojí pevně nohama na zemi jako stromy které vítr nezlomí. Inspirují svou ochotou sdílet, otevřít se a naslouchat a díky tomu se hojit. Tíha slov, zpěvu, rytmu, smíchu, potu, slz, krve, pláče a společného času se vpijí do letitého dřeva sauny. A tak ta tíha ze sester odchází a dává jim lehkost pod proudem vody a rytmickými šlehy proutím. Všichni nutně potřebujeme podobné rituály. (22.02.2024)

Silný dokument, který se dokáže dostat velmi snadno pod kůži a vyvolat všechny možné emoce. Tento estonský dokument si vystačí s jednou saunou a pěti ženami, které se s námi podělí o své životní příběhy. Někdy jsou ty příhody vtipné a úsměvné, a dokáží pobavit. Jenže všechno má dvě strany. Po smíchu a radosti přichází ta méně pěkná část plná bolesti, smutku, hněvu a znechucení. Dokument velmi silně mluví o nelehkém údělu žen, o tom jak se někteří muži k ženám chovají, o tom jak se společnost naučila některé věci zlehčovat nebo si nepřipouštět váhu a dopad toho, co se skutečně stalo. Neříkám, že mi dokument otevřel oči, tak naivní nejsem, a bohužel jsem si vědom toho, že to co stalo ženám v dokumentu, se bohužel běžně děje ženám po celém světě, a lidi co mají moc s tím něco dělat, tak s tím nic dělat nechtějí. Je to začarovaný kruh plný bolesti. Jediné, co nám zbývá je doufat v lepší zítřky a dobro v lidských srdcích, protože pokud stále existují slušní lidé se správnými morálními hodnoty, tak máme naději. (25.01.2024)

Považujem sa za diváka čo toho videl už celkom dosť a málokedy sa stane príjemné prekvapenie, kedy si poviem : Wow, tak niečo také som ešte nevidel.  Sestry sú absolutne jedinečný formát, ktorý vytvára akýsi svoj vlastný matriarchálny žáner, ktorý nám dovoluje nahliadnuť na ženskú intimitu tak ako sa to žiadnemu filmu čo som doteraz videl nepodarilo. Naozaj skvostný zážitok, ktorý si určite rada zopakujem. (15.01.2024)

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~ (16.04.2024)

Jaké máme jako ženy možnosti? Film lze brát jako úspěšně provedený pokus o estetizaci něčeho, co by za plného světla obstálo stěží. S využitím střihu, páry, stínu, tmy a zvýraznění detailu oproti celku se na to uzení masa během čtyř ročních období dá koukat. Pokud jde o obsah saunových monologů (na dialogy z pochopitelných důvodů moc nedojde), hodně záleží na tom, jak účinně dokážete vytěžit fňukání. Zjevně proběhl pokus o vyvážení témat. Hovor se ale od těch radostnějších vždy nějak stočí ke věčné a vděčné tragice ženského údělu; následuje vymítání bolesti a křivd potem, ledovou vodou, březovými metlami a deklamací folklórních písní, doprovázených rytmickým pleskáním do pneumatik a hrou na tahací harmoniku ozdobenou kosočtvercem. Whatever works, říkával i Woody Allen, a nezbývá než souhlasit. Za zmínku stojí promyšlené mísení současných a tradičních témat, i když právě promyšlenost se nepříznivě podepisuje na dojmu autenticity osobních výpovědí. Šťastnou volbou bylo zástupkyni tradice, estonskou stařenku do sauny nepozvat a omezit se na promítání její vrásčité tváře na pozadí páry. (22.02.2024)