Ohně na planinách

Píše se rok 1944 a japonská armáda čelí americké invazi na Filipínách. Osamocený Tamura, ostrov Leyte, strach, smrt, tlející mrtvoly, kosti, bezvýchodná situace a v neposlední řadě kanibalismus. Malou jiskřičkou a jakousi nadějí jsou Tamurovi ohně na planinách jelikož věří, že okolo ohně jsou rolníci, kteří tam pálí kukuřičné slupky...4hvězdy. (11.10.2023)

"Slobodník Tamura sa vráti do nemocnice. Ak ma medzi seba nepríjmu, zabijem sa..." Japonská vojnová dráma v dobe vzniku určite bodovala a stojí za pozretie i dnes. Americká armáda japonské jednotky rozprášila a jej zbytky sa túlajú džungľou, v rôznych väčších či menších skupinách. Slobodník Tamura je sám. Veľa toho nemá, ale spoločnosť mu robí ručný granát...Sledujeme jeho cestu na ktorej stretneme niekoľko vyhladovelých japonských vojakov, väčšinou samých čudákov. Trápi ho hlad, je nútený jesť trávu, pijavice, výnimočne sa mu pritrafí mäso z opice. V druhej polovici filmu je už atmosféra dosť hustá a nájde sa tu niekoľko zaujímavých momentov. Zaujala ma scéna s deravou topánkou, ktorú jeden vojak odhodí v daždi. Tú si následne vymenia ešte ďalší dvaja vojaci, pretože tá ich je v ešte horšom stave... Najsilnejšie však pôsobia časté narážky na kanibalizmus ("tam hore je odtrhnutá ruka"), ktorému sa niekoľko vojakov vo filme nevyhlo. K japonským filmom je problém sa dostať, preto som rád, že som mal šťastie na jeden z tých najkvalitnejších. 90%. (04.10.2015)

Bezútěšný až apokalyptický epitaf filipínské fronty sice postrádá sílu i hloubku průzračně čisté Barmské harfy, kterou Ičikawa natočil o tři roky dříve, i přesto se však jedná o podivuhodné (protiválečné) dílo. Opětovně se zde setkáváme s řadovým vojákem, který je během bojů separován od své jednotky a bloudí po neznámé zemi, kde na každém rohu číhá nebezpečí, smrt, zoufalství a hlavně... hlad. Avšak tam, kde Barmská harfa nabízela vykoupení ve "vyšším" duchovním aktu, v sebeobětování pro druhé, konání dobra navzdory nepřízni osudu a naději i porozumění v umění (hudbě), nabízejí Ohně na planinách jedině falešná východiska a rozčarování - vždyť dokonce i před vraty kostela, ke kterému se hlavní hrdina s vypětím sil dovleče, nenalezne nic jiného než hromadu tlejících mrtvol a hejno vran. A podobné zklamání mu koneckonců přinesou i titulní ohně na planinách... Vlezlý pesimismus na druhou stranu kompenzuje nevídaná obrazová krása. Ta zdařile kontrastuje se "špinavostí" válečného pekla a činí z filmu velmi silný estetický zážitek. Nicméně, celkový "obraz" bolestivého úpadku lidských hodnot a hladu po přežití je ve výsledku poněkud konvenční a utahaný - a to zejména na vrub minima kamerových pohybů, ospalého tempa střihu a linearity vyprávění. (09.06.2010)

(český název: Ohně na planinách) Svého času působilo velmi kontraverzně natočit takto krásný film s protiválečným námětem. Hrůzy války a krásno to přece nejde dohromady. Každopádně je na tomto filmu znát japonský estetismus - vše udělat tak, aby to bylo krásné (ať je to cokoli). Ičikawa se počítá ještě ke klasické generaci japonských režisérů jako byl Kurosawa, Imai nebo Kobajaši. Krásná černobílá kamera s důrazem na kompozici a užití světla. - Ikdyž je téma kanibalismu z našeho úhlu pohledu podáno velice decentně svého času to byla šokující výpověď, protože tento film toto téma v jap. kinematografii otevřel. Hrůzy války tentokrát reprezentuje především hlad. Příběh je skoro psychologická studie o podléhání hladu. A třebaže jde o příběh založený na autentické zkušenosti autora literární předlohy, má až surrealný snový nádech. - Pokud jde o mě, velmi silný příběh a přitom krásná podívaná. Vřele doporučuji. (15.03.2005)

Včera jsem dočetl knižní předlohu Šoheje Óoky Ohně na planinách a celý natěšený jsem si pustil film. Film rozhodně nebyl špatný, vlastně byl dobrý, ale moje očekávání byla větší. V knížce působí všechno mnohem dramatičtěji a odpudivěji. Během filmu se od knížky liší jen pár drobností, ale co je jiné je celý konec. Kniha je mnohem humanističtější, na druhou stranu rovněž mnohem drastičtější a naturalističtější. Samotný hlad jako jedno z ústředních témat je knize mnohem hlubší. Ve filmu například není scéna, kdy Tamurovi granát utrhne kus ramene a on ho sní. Nebo všechno okolo slimáků a much. Po pravdě řečeno, kdyby byl film tak brutální jako knížka, asi bych ho těžko rozdejchával. Po dokonalé knížce mírné zklamání, ale přesto jde pořád o skvělý film. (07.03.2008)