Šťastný člověk

Naprosto zralý, citlivý, lidský dokument, který s nejjemnějším šestým smyslem balancuje na hraně delikátnosti a otevřenosti, dokument, jaký si téma tranzice a lidé, kterých se týká, vrchovatou měrou zaslouží. *** Z tranzice se zde nedělá uměle vyseparované exotické téma, je zasazena do kontextu všedního lidského a rodinného prožívání jako významná, přelomová životní událost, kterou je nutné projít s vědomím, že se nedá s žádnou mírou jistoty předem tušit, jak ji kdo z účastníků ustojí, jestli ji přežije rodina, co v jejich životech zůstane potom stejné a bude možné se o to opírat, co se naprosto změní, co se rozpadne a bude nutné od základů přeskládat, anebo oželet a nechat jít. *** V dokumentu neustále prochvívá několik základních emocí v působivém akordu: Marvinova naprostá jistota, že tohle je cesta, po níž se už konečně musí vydat, aby mohl být sám sebou a zbavit se tíživého břemene, zároveň jeho obrovská, sympaticky skrývaná nervozita, pak jemná nejistota obou intimně zúčastněných i jejich blízkých ohledně toho, které základní kameny jejich společného života vydrží na místě a jaké vezmou za své, potom Ivanova trpělivá, ponorná a lehce zvědavá, až jemně pobavená, i zádumčivá vyčkávavost, čerpající sílu z těžiště hluboko uvnitř něj, zdroje tak silného klidu a přijetí nevyhnutelných okolností lidských životů, že se oboje přelévalo ze soukolí harmonického rodinného soužití a ze záběrů filmu ven, do světa diváků, a zároveň soustředěnost na prožívání přítomnosti, pozorování změn, a vyrovnanost obou dvou plynoucí z vědomí, že ať už se to bude dál odvíjet jakkoli, bude to v pořádku a oni to prostě zvládnou nejlépe, jak to jde. *** Z dokumentu dýchá intimita, důvěra a odhodlání, ale je zcela vzdálený jakémukoli patosu, klišé, nevkusu nebo honbě za senzací. Režisérka je letitá rodinná přítelkyně, a svou blízkost dokázala bezchybně využít tak, že neporušila důvěrnost, ale sama se stala součástí procesu (přitom ji nikdy nevidíme, jen cítíme, jak je blízká). *** Aniž by dokument sebeméně tlačil na city, přirozeně v něm vytryskne několik vzácných momentů, kdy ze sebe těžko setřesete dojetí a po těle se vám rozběhnou tisíce jehliček... Jeden nastane bezprostředně po operaci prsou, kdy Marvin nelíčeně, autenticky prožívá vedle bolesti něco obrovsky osvobodivého – skrze něj cítíme vzácnou, hlubokou úlevu do morku kostí, jakou většina lidí nikdy nepozná, úlevu, že se konečně vtělil sám do sebe, že je v sobě doma, že tohle je on, ať už se dál bude dít cokoli, bude se to dít jemu, s ním... že tohle už nikdy nebude muset znovu řešit, že je to hotovo, jako když se dílek puzzle otočí správně a konečně zapadne. Divák v tu chvíli bez nadsázky téměř cítí, že bez téhle vědomé zkušenosti je ve svém životě o něco ochuzen – a to je tedy opravdu silná chvíle a velké vítězství dokumentu, když tranzici dokáže takhle přiblížit... Druhý takový moment je vztahový: Marvin kráčí po natažené slackline a Ivan ho drží za ruku... udělí mu několik rad, jak udržovat balanc, sledujeme záběr jejich propletených prstů, bod opory, a pak Ivan poznamená, že dál už Marvin může jít sám, že už to zvládne... a je v tom obrovská svoboda toho vědomí, u Ivana, i u Marvina... V tu chvíli ještě nevíme, jak bude jejich příběh pokračovat, a ten moment je silný i metaforicky – už by mohl jít dál sám, už to zvládne, ale to vědomí zároveň stačí, a dál sám jít nemusí – žádný tlak na to, jak by něco mělo být – otevřenost. Velice klidně udělená i přijatá svoboda, která je k ničemu zbrkle netlačí. *** Za zvláštní vyzdvihnutí stojí práce se záběry na děti a zprostředkování toho, jak blízká si rodina je, kolik péče se v ní dětem věnuje, a přitom jsou děti zároveň chráněné před okem kamery, které nepase po ostrých detailech, nevtírá se, jen přimhouřené zhluboka nasává rodinnou atmosféru... *** Ne, nedozvíme se, jestli spolu Ivan s Marvinem dál spí v jedné posteli, nedozvíme se, jestli pomýšlejí na nové vztahy a soužití, nebo je jim spolu stále dobře i fyzicky, nebo je to celé ještě jinak. To a mnohé další je jejich osobní věc. Ale stali jsme se svědky dechberoucího příběhu o příkladně silném partnerství, kdy to, že se dva lidé mají rádi, znají se, respektují a dovedou společně fungovat v soužití tak, že je to už vlastně životní umění, znamená, že je jen tak něco nerozhodí, a v takovém vztahu je pak dokonce jednodušší i procházet tranzicí, než kdyby na to člověk zůstal sám. *** Tohle je dokument o pravé povaze partnerského vztahu, který posílí i změna pohlaví (což neznamená, že se v jiné fázi života oba nemohou přátelsky rozejít), a teprve z této perspektivy je i o tranzici. *** A ještě jednou: tématu tranzice a lidem, kteří tímhle procesem procházejí nebo se k němu odhodlávají, se nemohlo stát nic lepšího, než že se paní režisérka s Marvinem rozhodli ho takto natočit. Teď ještě, aby ho vidělo co nejvíc lidí z většinové společnosti, protože tohle je ukázková cesta, jak tranzici správně zasadit do kontextu spletité sítě společenských překážek a jejich překonávání. Dlouho jsem neviděla nic takového, z čeho tak přirozeně v každém póru emanuje lidská důstojnost a vzácný respekt k sobě i druhým. (Lucerna, na pozvání.) *~ (29.03.2023) (méně) (více)