Bez slunce

Já, dokument. Tak trochu poezie. Píši kamerou. Zaznamenávám. Rozhlížím se. Přemýšlím. A docházím k závěru: Svět je roven banalitám, význam prochází napříč. Na pomezí reality a kolektivního snu. O neonové metropoli, třech islandských dětech, smrti žirafy. Oplácím pohled do hloubky. Jsa fascinován pamětí, jsa fascinován časem. Posedlý Vertigem, pravdou ve spirále. (10.09.2011)

Vzpomínka na vzpomínky, úvaha o čase a místě, teleport do přemýšlení autora a reminiscence na tisíc a jednu věc, o kterých váháme, když nemůžeme usnout. Cestopis naopak, protože vám zamotá hlavu víc, než že by cokoliv o Japonsku (a dalších zemích tu popsaných) vysvětlil. První velký esejistický film a v mnohém dodnes nepřekonaný. Od umění vlastně už ani nechci odpovědi, jen dobře položené otázky. (21.09.2023)

Takovy mismas celkem banalnich zaberu, ktere asi nepotesi generaci snehovych vlocek, ktera miluje rachandu domacich videi na Tiktoku. Ale vousate zabery maji svoji nostalgii. Potvrzuje se co pise sociobiolog Matt Ridley v knize Racionalni optimista, od kmene kong v oblastu jihoafricke pouste Kalahary po inuity (eskymaky) v Arktide se nachazeji ve stavu takrka pernamentnich valecnych stavu mezi jednotlivymi kmeny a skutecnou valku jich kazdorocne zazije 87% (prepady za usvitu, potycky, zajimani bojovych poz). Zabitim obvykle konci 30% dospelych muzu. Z 59 tel nalezenych na pohrebisti v egyptske lokalite Dzebel Sahaba z doby pred 14000 lety 24 lidi zemrelo v dusledku mnohocetnych zraneni zpusobenych ostepy a sipy. (23.04.2024)

Tady jsem našel o Japonsku to, co jsem marně hledal u Špáty, a ještě: zhmotněné kolektivní nevědomí napříč planetou a časem; rituály a zápasy národní i ryze soukromé, skutečné, sublimované do her i ztajené v podkoří duše; tichou sílu ženství; oči upřené z obrazů; obrazy nečekaně zmrazené, aby nastavily jinou tvář, i obraz připravený, očekávaný a pak zlomyslně uniknuvší po jediném filmovém políčku, lze-li vůbec uvěřit, že byl; obnažené žíly města i rány těla a spoustu dalšího, vše provázáno resnaisovsko-reggiovským vířením a splétáním a uzavřeno s omračující razancí. (02.08.2013)

spíše vzpomínka na film, který paradoxně nikdy nevznikl, než soběstačné filmové dílo. a netřeba v tomto časoprostoru namítat, že zapomenutí nemůže předcházet vzpomenutí. z ideje pozapomenutého obrazu zbyly zápisky postřehů z cest - přičemž mysl často cestuje nezávisle na cestách těla -, a doplněny o útržky zrakových vjemů daly vzniknout náhradě za obraz. tvoří esej složenou ze slov, vypomáhajících si filmem, ale stále spíše "jen" literárního základu. dialog sama se sebou, kdy lze leda doufat, že dospěje, kam by ho mluvčí rád směřoval. sebereferenční konglomerát fakticky nahodilých, ale zdánlivě (a film se opravdu spíše zdá) spojitých vjemů, které reprezentují jen samy sebe a přeci dosahují přesahu. na(ne)štěstí není nijak jisté, zda jejich průnik "objevuje" skutečnost, nebo jen novou, nepoznanou možnost, jakou si kdokoliv z lidí smí svobodně budovat v soukromí mysli. může nacházet, aniž by usilovně hledal, stačí vnímat impulzy, které přicházejí z tajemného světa tam venku a stimulují smysly. skutečnost ve své totalitě snad vskutku je nekomunikovatelná, avšak lze doufat ve spojení mimo obvyklé dráhy, skrze časoprostor "kolektivního snění", kde má každá banalita svůj magický základ. zdřímněme si spolu na trajektu, sněme spolu pomocí japonské televize, videoher, Hitchcockových filmů a pohledů do hlubin kočičích očí. (30.11.2012)