King Lear (TV film)

bogu

V jednoduchosti je síla. Rozhodně tedy v tomhle studiovém Learovi, kde v překvapivě velkém prázdném prostoru mezi čtyřmi červenými stěnami nikdy nestojí víc než pár kusů nábytku potaženého červenou látkou a několik pochodní (většinou ovšem ani to ne). Kostýmy jsou zpravidla jednoduché černé róby a bílé košile (i Šaškovo pytlovité pyžamo má spíše nevýraznou bledě zelenou barvu), o kulisách se tady snad ani nedá mluvit a použité rekvizity bych spočítal na zbylých prstech Froda Pytlíka. Přesto je výsledný dojem velmi silný: přímočaré a až téměř obřadně strohé ustrojení tomuhle Learovi ohromně sluší. Eyre tady vykouzlil děsivý řetěz jednoduchých, ovšem nadmíru sugestivních obrazů: zatmění slunce – oheň – černé pláště – bič – kláda – bouře a krev – potom mlha – bílý popel – rozpínající se stín mříží – dřevěná kára naložená mrtvolami – to vše podbarvené stejně úspornými tóny smuteční trubky. Sparťanská askeze je očividně záměrná: v popředí tak mohou naplno vyniknout mimořádně silné a přesné herecké výkony (jednou z předností téhle inscenace je mimo jiné i vzácně se vyskytující přesvědčivý Edgar). Eyre určil jako základní hybnou sílu celého příběhu vztek (emoci stejně jednoduchou a primitivní jako onen prázdný červený sál, kde se děj odehrává); ve výsledku docílil nezvykle agresivní interpretace, kde i Kordelie má překvapivě tvrdou a výbušnou povahu. Hlavním generátorem agrese a zlosti je ovšem Holmův těkavý, čertovský Lear, kterého jeden kritik skvěle vystihl popisem ‘malý, rozzuřený vousatý gremlin’. Learovo shledání s Kordelií je komorní a dojemné, ovšem Holmovo skučení v závěru je stále spíše projevem chronické zlosti než agonie duše. I tak, ač postavou sotva odpovídá běžné představě o Shakespearově tragickém monarchovi, představuje Holm jednoho z nejlepších Learů, jaké jsem viděl a Eyrova přesná, střízlivá režie (oceňovaná už v divadelní inscenaci, kterou tahle televizní produkce zvěčňuje) dodává téhle Shakespearově tragedii obrovský náboj a intenzitu. // LEPŠÍ VERZE: Moc jich nenajdete. O fous víc mě nadchla nová verze Trevora Nunna (2008) s Ianem McKellenem v titulní roli. Pozornosti by ale neměl uniknout ani velkolepý – a přitom celkem nenápadný – Korol Lir (1970), kde režisér Grigorij Kozincev objevuje Shakespearovu ruskou duši.(8.9.2008)