Kroužek sebevrahů

Ne ze bych byl vylozene zklamany a ne, ze by pro mne tema filmu bylo tak cizy... . Nadruhou stranu, pres nespornou originalitu mi nektere momenty v deji opravdu hlavu ani patu dohromady dvakrat nedavali. Ryo Ishibashi v roli hlavniho vysetrovatele je opet vynikajici, stejne tak nekolik opravdu pusobyvych scen, ktere jsou casto naplneny skvelou a velmi tajemnou atmosferou. Na me prekvapive nejvic zapusobila ta, kdyz se vysetrovatel vraci domu ke sve rodine. Je to ta scena s navratem c.1 ve filmu. Nic se nestane, presto je v kazdem zaberu naznaceno, velmi nevtirave, ze neco je na naspadnuti... . (19.12.2007)

Přímý zásah! Na většinu horrorů natočených v 21. století lze snadno v současné žánrové konkurenci zapomenout do pár dnů, na Sebevražedný klub určitě nikoliv. Přestože jedna ze dvou hlavních linií plyne ve stopách klasické krimi s policejním vyšetřováním, námět a samotný film vnímám jako nesmírně originální. Promyšlený bizarní děj je okořeněný nečekanými filmařskými a stylovými nápady, včetně hudebních či muzikálových prvků a střídání sugestivního hudebního motivu evokující s daným tématem smutné drama, spousty mrazivých zvratů a záblesků silně černého humoru. Snad jen sekvence s bizarním únosem a rockovou písní mi připadala zdlouhavá. Dost mě ale (pozitivně) překvapuje, nakolik měl Šion Sono vzhledem na žánr a svérázný styl vše tak promyšlené. Ve finále zde vnímám i silnější odkaz ve smyslu, že navzdory různým šíleným sektám, kultům a podobným vyšším vlivům si člověk vrhající se do sebevraždy může za své rozhodnutí většinou zejména sám, neboť záleží v první řadě na jeho vůli takový čin spáchat nebo nespáchat: SPOILERY! Ukazuje to jednak i pro mě snad nejvíc šokující scéna, v níž partu úhledně pooblékaných studentů vybrané školy s inspirací v nedávném incidentu přepadne šílená myšlenka ještě hromadnější sebevraždy, kterou navzdory plánům nejdříve si trochu užít vykoná parta s radostí a okamžitě i bez přímého vlivu nějaké sekty, ale také tuhle myšlenku s ukázkou protikladného případu vnímám v závěru, byť částečně otevřeném. [85%] (26.05.2023)

Japonský úlet. První polovina docela dobrá, překvapivé momenty a dobrá atmosféra. Pak se to ale tak nelogicky a úletově domotalo, že musím hodnotit jen 3 hvězdičkami, protože ten konec jsem už vážně nedával. Škoda, sebevražedný klub měl určitě potenciál stát se lepším filmem, koukatelným i pro normálního nešikmookého diváka. 55% (18.09.2011)

Až na ty sebevraždy je film totálně o hovně. Děj žádný, dialogy nudné a pointa mohla být vysvětlena mnohem lépe. Jde vidět, že rozpočet filmu byl malý, když krev vypadala jako omáčka z guláše a to ještě přeháním. Námět filmu je dokonalý, prototže nikde neuvidíte skok 54 školaček pod vlak, kde kosti praskají a krev stříká až na druhé nástupiště, ale jinak tento film nenábízí nic. (10.09.2012)

Opět jsem si po delší době pustil japonský film a opět jsem nechápal... Námět dobrej a originální, leč úchylnej jako prase, scénář o hovnu a pointa totálně z prdele. Nechápu, co tímhle chtěli tvůrci říci a snad to ani vědět nechci. Chápání národního japonského komplexu a frustrace z jejich zdegenerované společnosti už dávno není mým hobby. Na to, abych podlehl myšlence typu "Máš vztah sám k sobě?", se nenacházím v dostatečné depresi. Takže: "Bacha, házím ti ucho!"... (11.08.2007)