Houština

Depresivní art jak sviňa. Nicméně jsem neviděl sebemenší problém, ponořit se do bizarní sociální mozaiky ve formě velmi originálně nasnímaných a odvyprávěných povídek. Divák je pokaždé vtažen do vrcholu konverzace či situace, na zorientování má jen pár minut, neb se pokaždé blíží nekompromisně drsné vyústění myšlenky či příběhu. Film o vnímání okolí...lidí. Mít tak možnost, nahlédnout do houštiny jejich duší, k pochopení lidských osudů by již nebylo nutné druhého pohledu, nicméně vědět o lidech to, co často nechtějí vědět ani oni sami, by muselo nutně vést k šílenství. Zdá se, že žijeme v jakési neřešitelné morální rovnici a přesto se s úsměvem a rádi dále přežíráme...fyzicky, emočně i duševně. (01.01.2018)

(LFŠ 2012) Ve festivalovém katalogu a vlastně i v textu distributora nahoře se mezi řádky obratně píše, že se na ten film ve skutečnosti nedá dívat .. a má pravdu. Jen nechápu proč to vyznívá, jako že je to tak v pořádku .. že takhle je to cool. Nevím, já v kině preferuji chuť se na film dokoukat do konce .. ne se k tomu přemlouvat. Přece když už má film do diváka nějak řezat, tak nepříjemným obsahem za podpory sugestivní formy .. a ne jen otravnou kamerou, před kterou není nic, než plkající póry. (25.07.2012)

Jsem rád, že je tolik "čtyřkařů" mezi hodnotiteli, asi nejsem sám, komu se tenhle zvláštní film líbil a snad pochopil dobrý umělecký záměr autorů, i když bych ho rozhodně nedoporučoval běžnému konzumentovi. Člověk až na konci filmu, kdy chodbou metra procházejí postupně všichni aktéři příběhů, které se zdají být navzájem nespojitelné, mnohé pochopí. Na začátku ten mumraj u metra zdá se naopak podivně vsazený. Ano, v davu lidí kolem vás denně procházejí lidé se svými příběhy a člověk si neuvědomí, jak zvláštními myšlenkami se zaobírá právě ten, kdo do vás třeba vrazil... Epizody skutečně jsou spíše monology, přestože se vždy jedná o dvojice nebo trojice aktérů, ale ti druzí jen naslouchají a mnohdy nechápou. Člověk plánující sebevraždu, příběh o sumci, úchyl, který nechce, aby mu dcera dospěla, domnělý sukničkář, který chce donést svému mrtvému kamarádovi pornočasopisy, dívka hledající v lese ztraceného milence... Možná jsem nevzpomněl na všechny,ale bylo to podmanivě krásné... (27.03.2017)

Fliegauf ve filmu využije jakýsi zoom. Napřed zabírá zalidněné a chaotické nádraží, poté zaostřuje na příběhy jednotlivých lidí a nakonec se zase vrací k vzdálenějšímu pohledu. Režisér tak naznačuje, že ve středu jeho zájmu bude obyčejný člověk a jeho život bez dějových příměsí. Pro Fliegaufa ostatně film není děj, ale chápeho především jako audiovisuální dílo, soustředí se na estetickou stránku každé scény, která umocňuje samotné dění. Rád také mění časový rozměr. Diváka tak přenáší do jinak plynoucí skutečnosti, které ovšem podstatou zůstává v tomto světě. (30.08.2012)

Snímek Houština je vizuálně dráždivou mozaikou povídkových dialogů nebo často spíše monologů postav, jejichž vnitřní svět se nějakým způsobem vymyká běžnému normálu. Celek vnímám jako dramatickou studii o lidském odcizení a neschopnosti naslouchat si v tom každodenním mumraji kolem nás. Upoutala mě nápaditá práce s kamerou, která působí místy až hypnoticky. Líbil se mi i zdánlivě ledabyle a přitom mistrně vypointovaný závěr. (09.06.2020)