Le Printemps

Neustálé prolínání dvou filmů: první (černobílý) ukazuje prchajícího muže (M.Lonsdale) poté, co někoho přejel autem (okamžiky i barevně) a sledujícího město, v druhém (barevný) sledujeme babičkou a holčičkou připravující se na velikonoce, ve škole a v klidné přírodě, v dálce stejné město. (max.50%) (30.11.2021)

Asi vražda, jistě útěk. Zabit však nebyl člověk, ale „paralelní střih“, který ideologií spojitosti významu událostí otravuje pohled běžného diváka a rozleptává jeho schopnost spojovat nespojité po vzoru dětské pohádky: režisér-dítě proto konvenční měšťáckou kontinuitu smysluplného střihu nahrazuje montáží dvou linií, které tančí každá svoje sól; jen pohledy tanečníků z víru do sebe uzavřené piruety rytmicky problesknou na druhého sólistu – a v tu chvíli se rodí smysl nový, svobodnější, ten, který nešustí papírem předem vloženým scénáristou, ale ten, který se vratce rodí přímo v průběhu tance-filmu z divákova pohledu. Symbolicky Hanoun ve své tetralogii čtvera ročních filmů nejčastěji užívá klasickou a barokní hudbu – tóny dob, kdy namísto dvou předem jasně daných párů tančících v těsném objetí probíhaly kontratance, kdy například ve dvou náhodně seskupených protilehlých liniích se jednotliví tanečníci a tanečnice proplétali mezi sebou v nejrůznějších kombinacích… V tomto filmu již nezní hudba žádná – symbolická možnost ještě většího oproštění se od diktátu nutnosti vyjadřovat střihem logický význam… Jinak možná také hezký film o otcovství a tchyni. (29.04.2023)