Naslednitsa po pryamoy
Obsahy(1)
Žeňa (Taťjana Kovšova) sní o tom, že je v přímé linii potomků A. S. Puškina. Zná nazpaměť jeho „Evžena Oněgina“ a z rodičovského domu utíká na černomořské pobřeží na konečnou tramvaje do polorozpadlé vily továrníka Renaulta snít o romantických zápletkách. Když k její rodině přijíždí na pracovní pobyt rodinný přítel Alexandr (Gennadi Korolkov) se synem Voloďou (Igor Něfjodov), stává se tento pro Žeňu nejen pomyslným starším bratrem, ale také nevyřčenou první láskou, Oněginem. Voloďa se však zamiluje do zpěvačky Valerie (Taťjana Drubič). A k tomu je tu Valeriin dvorní skladatel a přítel Vlad (Alexandr Zbrujev) a tomu se Valeriina nová známost vůbec nelíbí. (garmon)
(více)Recenze (1)
Pro mě o něco výhodnější vyprávěcí klíč, než Solovjov volil pro okolo natočené filmy: nebere se úplně vážně, je o dětech, ale ne úplně moralizující (v Jak se točí rozmarýny přišlo děvče taky o vlasy). Není zas až tak přeestetizovaný a nenutí Drubič do nějakého velkého hereckého výkonu. A je velmi zajímavý coby sonda do toho, jak se chtěl SSSR prezentovat koncem sedmdesátých let (v tomto se to blíží městským baladám Daněliji, ale opět i Michalkovovi). Naštěstí tu nejsou vojáci a propaganda tohoto druhu - už poněkolikáté ale registruju, kolik byl Solovjov schopný do svých filmů vpouštět mužské nahoty - ono to bylo tehdy naprosto netoxické, čti "dovolené", dnes působí řada jeho filmů až poněkud homoeroticky. Každopádně: poprvé je zde tematizován model, který přejde do ASSA: Drubič se nudí, flirtuje s mladým chlapcem a její pasák/starší milenec/živitel/impresário to nese těžce. Odnese to mladý kluk. Zajímavé, jak se motivy vracejí, zajímavá je geneze velkého příběhu - sám pan režisér přeci s Drubič žil a jí bylo o 15 let míň. Tvarově velmi podařená ústřední píseň. Vůbec je Švarcova hudba v tomhle Solovjovovi povedená. Zůstává přehalovaná sedmdesátková instrumentace, ale to laciné se přirozeně taví do harmonií Ruska 19. století - slyším v tom Čajkovského. ()
Galerie (23)
Photo © Mosfilm
