Dívčí školní uniforma a samopal

Najíždí to hodně zvolna, ale dojede to do slasti. (02.08.2022)

Vůbec se nedivím, že to byl kult. Jedinečná kamera, geniální poslední scéna. P.S. Až dodatečně jsem zjistil, že herečku v hlavní roli znám a je má oblíbená - jen jsem ji v jejích sedmnácti nepoznal. (19.02.2022)

Fascinující průnik novovlnné avantgardnosti a atraktivní komerce ve filmu, který se stal generačním kultem. Více v recenzi na Rejže.cz. --- update po letech a po projekci na velkém plátně na LFŠ --- Takaši Miike kdysi v rozhovoru popsal roli režiséra takto: "Scenárista napíše, že hrdina vejde do místnosti. Je pak na režisérovi, jak onen hrdina do místnosti vstoupí. Může vejít dveřmi, proskočit oknem, nebo se tam náhle zjevit." (parafrázováno). Vedle toho, že tento přístup skvěle vystihuje práci samotného Miikeho, také popisuje esenci stylu Šindžiho Sómaie, v němž se bezesporu Miike velmi inspiroval. Sómaiovy filmy, obzvláště pak ty nejhravější jako "Dívčí školní uniforma a samopal" či "Hrdinové hajzlíků" fascinují právě tím, jak v nich režisér realizuje standardní scény zcela nestandardním způsobem. Ústřední linii Sómaiova největšího komerčního hitu, generačního kultu "Dívčí školní uniforma a samopal", představuje dospívání. To ve zdejším pojetí znamená náhlé opuštění bezstarostného světa dětství a vstup do světa dospělých s jeho absurdními pravidly a potlačovanými emocemi. Oproti hořkosladkému patosu klasických japonských filmů (i jiných narativních forem), které stavěly na konfliktu osobních tužeb a povinností, zrcadlí Sómaiův film posun k individualismu patrný v japonské společnosti od druhé poloviny 70. let. Zdejší náctiletá hrdinka, která se náhle stává šéfkou skomírajícího gangu jakuzy, zosobňuje pocity dobové mládeže. Ta vnímala nesmyslnost, až uhozenost zásad a řádů starších generací, ale její tragičnost spočívala v tom, že ji nevyhnutelně čekalo zaplutí právě do oněch starých struktur. Sómai pak vynikajícím způsobem prolíná roviny teenage romancí a jakuza filmů, přičemž z kontrastu zažitých schémat a jejich neotřelé realizace nechává vyznívat jednak popsané generační pocity, ale také osobnost ústřední hrdinky. Základ nejen dobového úspěchu filmu spočívá v tom, že přistupuje nevážně k žánrům, ale zcela vážně k emocím. Díky tomu se tak ve vyprávění sice bizarně, ale při dostatečně otevřené mysli také neotřele a funkčně snoubí nadsázka s melancholií, absurdita s patosem a zběsilost s křehkostí. Vrcholem a současně esencí snímku je mnohaminutová kamerová jízda, která začíná u sochy Buddhy a pokračuje chůzí ulicí, načež se přesune hrdinka s jedním jakuzákem na motorku a ujíždějí ulicemi Tokia. Vedle toho, že představuje realizačně ohromně náročnou výzvu, v sobě nese řadu významů a drobných detailů, které při odhalení odzbrojí svou výmluvností a emotivností. Konkrétně zde hrdinka, která je doposud celou dobu na očích a na níž jsou nakládány samé nové nároky a výzvy, může při jízdě na motorce poprvé ustoupit do pozadí, ztratí se v davu motorkářů a jak sama říká, chce, aby všechny její starosti odvál vítr. Načež dá poprvé průchod svým emocí, což jakuzák řídící motorku okomentuje s obrazností hodnou haiku. (22.09.2011)

Tak ako by sa napr. Vrchní prchni nikdy nemohol stať kultom v Ázii, tak aj pri tejto klasike cítite - ani nie že kultúrne rozdiely, skôr chýbajúce roky vyrastania s tým filmom. Rovnakú bariéru ja osobne pociťujem aj pri Brutálnej Nikite, ktorú spomínal Othello. My chlapci z Bratislavy, narodení navyše o generáciu neskôr, sme skrátka zažívali iné (veľko)mestské dilemy. Ale aj s odstupom je to fajn film. Protagonistka sympatická, záver super a má to dokonca potitulkovú scénu. Vcelku cool. 70% (21.08.2022)

[vzpomínky na LFŠ] V lecčem tématický předchůdce Bessonovy Nikity, přičemž mám na mysli zejména to přijímání komplikovaných dospělých rolí naprosto nepřipravenými telecími protagonisty, což vytváří místy sympaticky pomatené, místy dojemné a povšechně nepředvídatelné situace. (03.08.2022)