Svatá hora

Z počátečních rozpaků a obav, že to bude neúnosně náročné (z hlediska extrémně kontroverzního výběru forem symbolů) se můj postoj začal pomelu měnit ve fascinaci a souhlas (co se týče nějakého vnitřního mystického naladění). Váhám mezi plným a skoro plným hodnocením, asi si to budu muset pustit ještě jednou. Ale termín iniciační film je imho více než výstižný. (A taky si myslím že bez alespoň obecného přehledu ve východní a západní mystice, okultismu, alchymii, astrologii, apod... je ten film pro diváka takřka nečitelný). (17.09.2010)

V sekundární literatuře a v populárních internetových článcích (včetně wikipedia.org a imdb.com) se často uvádí, že Jodorowskeho Svatá hora je adaptací nedokončeného románu Reného Daumala Hora Analogie: Román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických. Pokud by náhodou někdo hodlal přistoupit k tomuto filmu s tímto poznatkem a zvědavostí, jak lze Daumalův text vizualizovat (jako tomu bylo i v mém případě), je mou morální povinností varovat ctěné filmové obecenstvo: Není tomu tak, je to mýtus. Jodorowskeho a Daumalova díla jsou umělecky, ideově, obsahově atp. zcela jiná a styčné body, které lze v obou dílech vystopovat (hlavní vůdcovská postava & motiv hory), jsou zasazeny do naprosto odlišných kontextů. Daumalův otec Pierre Sogol určitě není Jodorowského alchymista, za výstupem na horu jsou odlišné motivace... Možná Jodorowsky v Hoře Analogie našel nějakou prvotní inspiraci, ale pak se vydal svou vlastní cestou. To nicméně nijak nesnižuje kvality obou děl. A pokud jde přímo o Svatou horu...: Vynikající! (26.11.2018)

OK-po dvou letech jsem do toho skočil znova a musím svůj původní postoj trochu poupravit(tozn. přepsat koment.).. Holy Mountain je extrémně ambiciózní a myšlenkově náročný projekt, který ale Jodorowsky neukočíroval a vzhledem k rozsahu bych řekl, že ani nemohl. Sám Jodorowsky někde řekl, že HM je jakýsi záznam jeho vlastní cesty za "poznáním" skrze všemožné teorie, systémy a praktiky. Údajně byl toho všeho tak plný a tak zapálený, že vážně doufal, že tenhle film se staně jakousi svatou univerzální příručkou k osvícení. Tahle ambice však v průběhu natáčení padla, protože Alejandro došel k názoru, že systémy vedoucí k osvícení jsou chybné a zavádějící. A právě tenhle názorový rozkol je ve filmu citelný a značně jej tříští. Nakonec je to sice pořád fascinující cesta za poznáním, ale je to znatelně nesourodé, roztahané a divák má pocit, že je nehezky tahán za nos. Navíc Alejandro velmi osobitě a svobodně(to já cením) patlá jeden obrazový symbol vedle druhého podle nějákého svého vnitřního vzorce, ale ve výsledku aby se pak čert vyznal.. Nakonec jsem to teda pobral lépe než před lety a vlastně se mi to líbilo, ale ty tři rudé tam nechám, jsou to tentokát sice hodně silné 3 pošilhávající po přírustku, ale vzhledem k mnohem silnějšímu a povedenějšímu El Topu a perfektnímu Santa Sangre musím na třech zůstat. Edit= Né tak nemusím... Tentokrát jsem si to pustil tak trochu jako background a až mě udivilo kolik nových věcí mi stihlo docvaknout, kolik nových vtipů jsem pochopil, kolik myšlenek zachytil.. Pořád jsou tam hluchá místa ale to je spíše v nevyvážené dynamice než obsahu.. Čím víc toho člověk rozklíčuje, tím více se oťukají a ohladí některé rušivé hrany. Stává se mi z toho taková hra a jsem zvědavý jestli to pro mě jednoho dne bude čitelné v celé své hloubce a já budu moct přidat i tu pátou hvězdu. (22.02.2011)

Film, jenž se přizná sám k sobě, změní svůj konec v počátek, a stane se tak sám mýtem, který zpodobňuje i vytváří: oba stojí na retroaktivním sebezapomnění lidstva, které tkví v jediném – zapomínání fikce, kterou tvoříme, a vydávání jí za realitu, do které se rodíme. Fikce a mýty se rodí jedině zpětně, dnešek plodí Kristy takové, o jakých sníme, a proto závěrečná metafikční katarze otevírá divákovi dvě iniciační cesty: jednak nezapomínat, že film není nikdy než jen hrou a stínem, byť by dvě stě let buržoazní ideologie „Realismu“ vydávala svoji stínohru za okno do skutečnosti; ale hlavně nezapomínat, že konec tohoto filmu je počátkem dějin, jež žijeme, tak jako si každá společnost zpětně fabrikuje mýty vlastního počátku, jimiž se chlácholí na cestě do hrobu. Kolektivní nevědomí se tu nezračí právě proto v ničem jiném, než trochu paradoxně pro čítankového Junga, k němuž ostatně Jodorowského vztah později zaslouženě zvadnul, v tom, že je v dějinách neustále měněno a pokud je v jeho odpudivé přitažlivosti něco vidět, tak jen to, že touha zároveň přitahuje i děsí a bolí i když ukájí: citát Josepha de Maistre „každý národ má takovou vládu, kterou si zaslouží“, lze změnit na „každá společnost má takové mocipány, po nichž touží“, ovšem pouze s vědomím toho, že nevědomí lidí je nutí zapomínat toho, že rubem jejich touhy po spravedlnosti, vznešenu a životě jsou obscenita čiré moci, exkrementy a smrt, které u jejího zrodu vždy neodvratně stály. A tak je mají, od počátku všech věků každou vteřinou, i dne 6.12.2020, i dne… (06.12.2020)

Velice mi tenhle film připomněl jeden vtip o zhuleném chlápkovi v sauně. Tohle je taky vtip, velice provokativní a s tou filmově nejryzejší pointou. Dokonce, jak tak nad tím uvažuji, nikde jinde, v žádném jiném filmu, jsem takovou pointu neviděl, ač se přímo nabízí. Jinak o ději vůbec nelze v tomto případě mluvit. Je to surrealistická, provokativní fantasmagorie geniálního jodorowského mozku. Ale přitom je film velice zábavný a divák se jen těší, s jakou další šíleností se setká v příštím záběru. (14.04.2006)