Astenický syndrom

Tohle je brutální film. Chvílemi totálně vtipný, chvílemi STRAŠLIVÝ – stylově někde mezi Godardem, Chytilovou a… - a Ruskem. Jestli totiž Chytilové hyperbolu třeba v Panelstory nebo Kurvahoši… dovedeme zasadit do našeho českého reálu, bizarerie Muratovy se v nejvypjatějších momentech překvapivě blíží tomu nejujetějšímu z Lynche (Miša dóma?!!! Miša dóma?!!! ... -)) Myslel jsem si dlouho, že sovětský film po roce 1970 je Tarkovskij, Tarkovskij, Tarkovskij a pak dlouho nic – tohle je ale úplně jiný rank, je to angažované a přitom tam jde o to jediné o co má v umění jít – o spásu duše (nebo o její ztracení?)… Estetika toho je škaredá, viděl jsem pár dní před tím Kaurismäkiho I hired the Contract Killer ze stejného roku – tam dokonalá forma i povrch, uměřenost, vše lesklé, kvalitní filmový materiál, ale k uzoufání prázdný a úplně zbytečný film. Tohle je skoro opak – vybledlé barvy materiálu, chaotická kamera, mnohde přepísknuté rozměry scén, ale celé je to naplněné k prasknutí smyslem a životem. Doslova ší-le-né jsou pak záběry ze sovětské rasovny – při Schubertově Moment musicaux vám u toho vstanou všechny chlupy na těle a nikdy na to nezapomenete. Vyrobil jsem české titulky, jsou pod přiblblým, ale povinným anglosaským přepisem z ruštiny ("originální název") Astenicheskiy sindrom na titulky.com. (10.08.2011)

Dráždivé, a proto stimulující dílo, bez jediného ústupku, věrné jen umělčině tvůrčí vizi. Muratova jak názvem filmu, tak příjemně specifickou uměleckou řečí stanovila chmurnou diagnózu, již tu mnozí detailněji a trefně popisují. Přesto se mi zdá, že důvody ke skepsi nevítězí na plné čáře. Režisérka v mnoha momentech ukazuje člověka citlivého, empatického, tedy ještě ne zcela zpronevěřeného sobě samému. Naděje na potlačení nemoci existuje, zůstává jen otázkou, zda postačí samoléčba, nebo bude třeba odborný zásah zvenčí, či kombinace obojího. (14.01.2020)

Ruku na srdce - myslím že i největšího fanouška tohoto filmu napadlo, že by mohl být tak o půl hodiny kratší. Je mi jasné, že jde o záměr - vytvořit dílo nesnesitelné, provokativní a nepříjemné. Přesto si myslím, že kdyby to mělo tak 100 minut a zkrátily by se scény, kde pět minut postavy jenom leží na posteli nebo se na sebe dívají do zrcadla, bylo by to mnohem lepší (každopádně by to dokoukalo větší množství diváků a ne jen pár vyvolených cinefilů). Jsou tu naprosto geniální místa, je to absurdně zábavné, originální, ale taky ,,špinavé", plné balastu a neúnosné. Jde svým způsobem až o apokalyptickou vizi rozpadu společnosti, kde všichni lidi akorát křičí přes sebe různé nesmysly, pořád je opakují, neposlouchají se. Je to trochu Labyrint světa 20. století - kamera jako poutník navštěvuje různé stavy společnosti (doktoři, umělci, učitelé) a zjišťuje, že to nikde nefunguje a všude panuje zmar. Výjimečné dílo, které vás bude iritovat, ale zaručeně na něj nezapomenete. (04.08.2013)

V lecčem "zaostalá" země svým tradičním modem existence - samopohybem absurdity - odkazuje nejen na sebe samu, ale na celou "moderní" situaci. Toto není jen film o SSSR/Rusku, ale v posledku o SSSR/Rusku v každé jiné dnešní zemi. V Rusku pouze na přelomu 80. a 90. let výše popsaný dějinný princip dosáhl jednoho ze svých světodějných vrcholných momentů. Z filmu čiší klasický umělecký motiv pesimismu z moderní doby a filmová forma tento bolestný motiv ironicky stvrzuje: první část, fikční příběh, ještě přes svou ponurost nabízí jednak vysvětlení všeobjímající absurdity (utrpení nad ztrátou manžela vede hrdinku k odmítnutí falešné společenské hry), jednak jakési rozuzlení nebo naději právě v tom, že jako ovdovělá hrdinka i my nahlédneme nesmyslnost zaběhnutého způsobu života. Následuje geniální přechod z fikce do "reality" (jež tvoří jen jinou rovinu fikce), v níž už není místo ani pro vysvětlení ani pro naději, jen pro zoufale marné pokusy učitele Nikolaje o útěk formou falešné smrti (tvrdého spánku). Černobílá fikce s nadějí proti barevné realitě bez rozuzlení. (02.08.2014)

Aštenický syndróm sa vám bude páčiť, pokiaľ máte radi filmy, ako... no on je tak osobitý, originálny, svojský, nekompromisný, že sa skutočne nedá s ničím porovnať, aj keď sa o to podaktorí v komentároch snažili. Nie je možno ani tak zameraný na dobu a miesto, ale globálnejšie a nadčasovejšie uchpený. Groteskná doba pádu komunizmu a nástupu kapitalizmu vo východnom bloku sa prejavuje viac v atmosfére diela ako v chovaní postáv. Po čase môžeme koniec koncov skonštatovať, že situácia sa v medziľudských vzťahoch nezlepšuje a tu prítomná odcudzenosť a anarchia globálnej spoločnosti je proste iba odrazom ľudskej prirodzenosti. Možno v realite viac mlčíme ako vrieskame, ale asi iba preto, že na to nemáme odvahu, na rozdiel od umelých konštruktov filmových postáv, ktoré môžu všetko. Hodnotenie je iba orientačné, pretože zachytiť všetko sa na prvýkrát skutočne nedá, ide o dielo, ktoré vyžaduje opakované zhliadnutia, čo určite bol aj Muratovej zámer. (28.12.2018)