Strom bez listí (neoficiální název)
-
Raku-yo-ju
-
Tree Without Leaves
Drama
Japonsko, 1986, 105 min
Režie:
Kaneto ShindôHudba:
Hikaru HayashiHrají:
Meiko KajiKomentáře uživatelů k filmu (2)
-
Andreas
Strom bez listí obsahuje dva silné rodinné motivy, se kterými se jistě potýká spousta lidí. Prvním je jakási nezachytitelnost vzpomínky na starší generace. Jistě máme(měli jsme) rodiče, prarodiče, tety, strýčky atd., co pro nás znamenají velmi mnoho, ale oni měli takové příbuzné rovněž, jenže ty nám už připomínají jen jména na hrobech či v lepším případě i pár historek. Hlavní hrdina Stromu bez listí Hacu řeší tentýž problém s matkou, jež mu odešla, když byl ještě dítě. Nyní má strach, že až zemře i on, jeho matka bude zapomenuta, takže sepisuje vzpomínky na ni. Ta druhá záležitost je možná více mužským pocitem, neboť výčitky svědomí by ve většině případů měly být opodstatněnější u synů než u dcer. Matčina láska je jedinou láskou bezbřehou, takže tam "děti" budou mít vždy prakticky nezplatitelný dluh vůči svým matkám. Jedině dcery onu lásku mohou oplatit, ale až na svých dětech. Hacu byl rozmazlený benjamínek, což má stále před očima, vyčítá si teď ve stáří, jak se k matce choval. To alespoň částečné vynahrazení matčiny lásky má znemožněno tím, že mu matka odešla tak brzo. Ale mamky to snad chápou, že i když se chováte tak a tak.. no.. snad jo. Šindó natočil opravdu velice osobní film, nicméně nevím, do jaké míry je autobiografický. A ani to nechci zjištovat, ať už to je, jak to je, budu věřit tomu, že i dnes v roce 2011 má Kaneto Šindó stále tu možnost přijít za svou mamkou(ne do starobince) a oplácet ji lásku a péči, kterou mu ona věnovala, zejména, počítám tak, někdy v 10.tých a 20.tých letech 20. století.(9.7.2011)
-
cimigo
Starý Haru vypráví příběh svého dětství, hlavně proto, aby si zachoval nezničenou vzpomínku na svou matku, a zároveň svoje dětství zapisuje aby poté co odejde, nechal stopu ne po své, ale po existenci své matky. Šindó zde vyjadřuje něco, co provází asi každého muže, nejspíše hlavně v jeho stáří, a to něžnou vzpomínku na svou matku a svým způsobem touhu po návratu do jejího náručí, kdy vše bylo bezstarostné. V této rovině tento film připomína např. Tanizakiho povídku O touze po matce, ve které se podobným způsobem (dospělý muž tentokrát ale nevypráví, naopak sní) snoubí domovská krajina s nostalgickou touhou po návratu do onoho vřelého světa. Matka už je stárnoucí, a proto je pro ni malý Haru jakousi poslední životní vzpruhou. On samozřejmě doceňuje celou oběť své matky až po letech. Ve druhé rovině filmu je zobrazován rozklad tradiční identity zejména na velice zajímavé postavě otce, který tvrdošíjně lpí na půdě svých předků, zatímco všechny jeho děti odcházejí, a tm pro něj skoro přestávají existovat. Otec byl v filmu zobrazen tak, jako by starý Haru už jeho památku ze své mysli vytěsnil nadobro a pamatoval si pouhou siluetu, která zůstala v bouraném domě a byla rozbourána spolu s ním, a tím byla zapomenut stejně jako jeho předci a odvát stejně jako jejich činy. Je cítit, že Šindó tento film nenatočil pro diváky, ani pro kritiky ale zejména sám pro sebe, stejně jako starý Haru sepsal své vzpomínky na matku. Na konci je ovšem rozpolcen mezi vlastní stáří a mládí, kdy první část života prožil vydržován a hýčkán, zatímco skončil jako osamělý stařec. Film je velice sentimentální a působí jako kdyby si do něj režisér chtěl uložit svoje dětství, a jeho vzpomínkou zůstat navždy mladý.(7.4.2010)
