Black line
Recenze (5)
V letech 1958-61 vznikla ve filmovém studiu Šintóhó pětice filmů - White Line, Black Line, Yellow Line, Sexy Line a Fire Line, pod kterou byl režijně podepsán Teruo Išii (až na Fire Line, kde byl "pouze" spoluautorem scénáře). Všechny snímky byly narativně i stylově hodně podobné. Obvykle černobílé (s výjimkou barevného Yellow Line), noirově laděné fláky využívající techniky cinéma-vérité situované do čtvrti červených luceren, v nichž se odehrávají příběhy lehce oděných dívek, striptérek, prostitutek, jejich pasáků nebo samořečených ochranitelů, zlých jakuzáků, osamělých vlků mstitelů či policistů a novinářů pracujících inkognito. Hlavními hereckými hvězdami téměř všech těchto filmů byli Joko Mihara, Teruo Jošida a Šigeru Amači. Stopáží žádný z filmů nepřesahoval 85 minut a co se bude dít, bylo jasné ze zápletky hned od začátku. Skrze ní (bez zbytečných odboček a odklonů) se pak divák dozvídal princip fungování daného ilegálního průmyslu a podsvětí. Tato ujasněnost a lineárnost dělá filmy srozumitelné i pro západního diváka a právě Black Line, v pořadí druhý díl tento způsob využívá nejsystematičtěji a po právu je považován jako nejlepší z celé série. Více o filmu k přečtení zde: https://cinematalk.wordpress.com/2014/08/06/kurosen-chitai-black-line-1960/ ()
Další vynikající noir od Ishiiho, s osvědčeným obsazením (především Shigeru Amachi a Yoko Mihara jsou pro žánr jako stvořeni). Jazzový soundtrack sám o sobě není vůbec špatný a pro navození té pravé nálady se výborně hodí. Dějově se v sérii objevily i originálnější počiny, avšak stylizované prostředí je snad ještě vypiplanější než obvykle. Celá řada si zachovává až překvapivě vysokou kvalitu a ani tento kousek rozhodně není výjimkou. ()
Japonský noir se super melancholickou atmosférou. Fanoušky herní série Yakuza určitě potěší, protože se odehrává v Yokohamě a pár míst je známých z nové hry Like a Dragon. ()
Yellow Line bol vo farbe a Black Line je čiernobiely. Scéna vystrašenej utekajúcej ženy je výborne podporená jazzovou hudbou a zaradil by som ju skôr ku Wakamatsuovi. Hlavný hrdina, reportér, po nej vo veľkomeste pátra, no napriek svojmu ponáhľaniu sa, sa nechá zdržať vešticou. Tá mu ale o nej vraví príliš veľa presných detailov. On sa necháva opiť jedom od pimpa a pri svetlách prichádzajúceho vlaku padá a divák vidí len jeho zúfalo sa naťahujúce prsty. Zobúdza sa pri mŕtvole krásnej mladej prostitútky uškrtenej jeho kravatou. Políciu ale nemá v pätách a stíha sa zobrať a ujsť preč. Na vlastnú päsť vyšetruje, čo sa vlastne stalo. Scéna s hyperaktívnou predrogovanou študentkou, ktorá si na čierno privyrába, mohla byť aj zábavnejšia alebo vyhrotenejšia, v tomto filme noir z roku 1960 sa ale príbeh sústredil len na získanie informácií a posunutia sa v deji. Hlavný hrdina zažíva ešte ďalšie vtipné situácie s tanečnicami Emi a Misako. Hlavný herec a herečka sú rovnakí ako v Yellow Line. Príjemne sa na to pozerá, je to dynamické ako v spomínanom filme, chémia medzi ústrednou dvojicou dokonca funguje ešte lepšie ako tam. Absurdne a nelogicky ale vyznieva, aby človek bez zbrane naháňal človeka so zbraňou a nebol pritom vôbec ani postrelený. Príjemná oddychovka, ktorá ma ale neohromila svojím dejom, postavami, ani akciou. ()
Solidní noir podle japonského stylu s jazzovým doprovodem. ()