Dotek ruky

anniehall

Některé filmy si k vám prostě najdou cestu v ten pravý čas. Poprvé jsem Dotek ruky viděl asi před patnácti lety na ČT2. Pamatoval jsem si jen kratičký motiv z jeho ústřední skladby, hluboké a smutné oči Lothaire Bluteaua a strhanou tvář Maxe von Sydowa. Teď, po patnácti letech, na mě film zaútočil s nebývalou silou a emočně mě převálcoval, jako máloco v poslední době. Bude to ale spíš o mém subjektivním vyladění a současném rozpoložení v kombinaci s častými úvahami o tématech filmu, které jsme v souvislosti s právě dotvořeným divadelním projektem nejednou skloňovali. Časové osy se protly a já prožil jeden z nejhlubších filmových zážitků tohoto roku. Jedním z témat filmu je cena a hodnota umění v našem životě. Jak moc je hudba a umění důležité, nakolik je důležité pro tvůrce a co všechno je člověk schopen udělat, aby došel naplnění? Film rozprostírá otázky, ale jak je v každém dobrém filmu zvykem, odpovědi nechává na nás divácích. Nejednoznačná je i interpretace postav, což ale přispívá k další intelektuální rozkoši při postupném analyzování. Je Stefan jakýsi novodobý Mefisto, který s Kesdim uzavře neviditelný kontrakt a po vypršení jeho lhůty odevzdá svůj život ve jménu umění do proudu řeky Léthé? Je snad Stefan strážný anděl, který ještě naposledy přišel vzbudit Kesdiho invenci a kreativitu? Nebo je Stefan jen nenapravitelný altruista s láskou k umění až téměř za hrob?(Téma lásky a jejích různých podob - ať už ve vztahu k lidem či k umění nebo abstraktním ideálům, je ve filmu dalším stěžejním.) V konečném výsledku pře námi stojí sofistikovsné komorní drama s uhrančivými hereckými výkony Pánů Bluteaua a Sydowa, s přemýšlivým a inspirujícím scénářem Petra Morgana a Marka Wadlowa, v režii ostříleného tvůrce Krzystofa Zanussiho a s kongeniální hudbou Vojciecha Kilara - jehož Exodus probleskuje po dobu celého filmu, aby nakonec zahřměl na samotný závěr v celé své kráse. Hluboká, sofistikovaná a dojemná krása, která stojí na tak trochu magických a éterických základech. „Žít svůj život, je moc těžké. Žít ho odvážně a nejlépe, jak to jde – to je ta nejvyšší forma umění, jaká existuje.“ PS: A děkuji Francymu za znovusprostředkování filmu po letech…(30.7.2010)