Adamova jablka

A vidíte, kurva, že to jde! Nasrat nám do hlav propagandu v nedoslovném znění, tedy cca, neboli cirka: ,,pouštní opička je největší frajer, nácky multikulturalismus vyléčí, víra je pro frajery a smrt je jen trest za to, když nejsi dosti homoplný"! Vynikající mišmaš, u kterého si i značně otrlý honichvost několikrát smíchy slintne na límec. A jednou, dvakrát se nechtěně zamyslí. Což... je k nedocenění. (05.11.2016)

Na starozákonním podkladu vytvořil Jensen vrstevnatý příběh, v němž hrají prim na severskou kinematografii vizuálně netypicky zjitřené motivy "velkého druhého" (Boha / skutečnosti / symbolického pořádku... whatever...), ale s nimi ruku v ruce kráčejí zcela typické "nepřímé dialogy". Postavy rozmlouvají, ale smysl jejich promluvy se odvíjí na symbolické rovině, ne v tom, co se říká, ale v jemné interakci náznaků, zámlk a skrytých významů. Postava Madse Mikkelsena, jakkoli obestřena biblickými stigmaty, je v jádru čistě lidská a její poselství, že před skutečností je třeba unikat za cenu milosrdných klamů, změkčuje i občas "trochu příliš" monumentální symboly. Nejde tu totiž o ně, o nějaké nepolapitelné entity a velké ideje, ale o ten hřejivě-mrazivý život vezdejší, ve kterém všechny postavy zakoušejí na vlastní kůži, že každý z nás potřebuje jablečný koláč a přivřené oči, aby se ze zdánlivě kruté absurdity existence stala snesitelná hra. Ať už je Ivan Jobem (či jen zaslepeným človíčkem) a Adam pokoušený Satanem (či jen hlupákem žijícím bludu), Adamova jablka chutnají kysele a přitom se od nich nelze odtrhnout. Je v nich pachuť nadějí, útěků i sladkých návratů. Nijak závratně hluboký, přesto nádherně "pravdivý" film o tom, že nemá žádných trvalých pravd a neotřesitelných jistot. Černá biblická tragikomedie. (19.12.2010)

Za tu snahu vytvořit něco originálního a nečekaného si Jensen nějakou odměnu zaslouží. Ale chvílemi jsem tápal, cože nám to dánský kolega vlastně chce říct. Označení komedie mi k tomu všemu příliš nesedí. Poněvadž ona se tam nemotorně vkrádá až ve druhé půli příběhu a místy působí jako pěst na oko. No a že těch tam bylo! Chudák Ivan, jeho postavu fackovacího faráře vyhlašuji za smolaře týdne. Osobně musím říct, že by mě film oslovil mnohem více, kdyby se držel vážnější podoby. Ale jak už jsem zmínil na začátku; za osobitost, a navíc za povedenou hudbu, si vyšší hodnocení plně vysluhuje. (18.10.2011)

Adams aebler zcela naplňuje význam slova „tragikomedie“; obě složky jsou velmi výrazné, přesto spolu žijí v harmonii. Nejednou mi smíchy vyhrkly slzy do očí, přesto trvale přítomný opar absurdna ani smrtícím způsobem vypointované „kameňáky“ nijak nenarušují či nesnižují vážnost dramatické roviny, což je jev vskutku výjimečný. Žel vážná část otevírá pro film i jedinou z hlediska hodnocení nepříjemnou rovinu, kterou je rozpletení tragické zápletky. Hlavní postava (kněz Ivan) je po celý život stíhána řadou ran „osudu“ a evidentně stavěna do pozice biblického Joba. Adams aebler ovšem není tragédií křesťanskou, na kterou film mnohokrát explicitně odkazuje, není příběhem spravedlnosti Jobovy či Abrahámovy. Člověk je podroben zkoušce, ve které selže, přesto je odměnen. Dalo by se diskutovat, selhal-li až v okamžiku zřeknutí se Boha, nebo už na samém počátku tím, že si zakryl oči závojem, ale selhal. A získal vše. Není však ani tragédií antickou, v níž jsou principy „spravedlnosti“ světa mimo dosah lidského poznání a člověk je jim pouze vystaven. Je jakousi tragédií sui generis. Nabízí se, i vzhledem k původu na severu poněkud ironická interpretace, že je zde oním slitovným Bohem, sítí zachycující padající, sociální stát. Čím méně děláte, tím více dostanete. Konflikt byl zkrátka vyřešen mimo rámec soustavy, v níž se odehrál celý zápas. Je to jako kdyby si po hokejovém utkání oba týmy hodily o výsledek mincí. Přitom nejsilnější dramatické momenty – a že jich bylo požehnaně – vznikly právě díky onomu křesťanskému rozměru. Pak nutně vyvstává otázka, proč zde tento vůbec figuruje. Pokud filmu nedodává hloubku, tvoří pouze velmi efektní - a velmi povrchní - kulisy. Takže se cítím jako po onom důležitém derby, které sice bylo divácky atraktivní, leč výsledek byl posléze určen losem. A strhávám proto dvě hvězdy. (09.04.2008)

Tak nevím, ale přišlo mi, jako by tento film psali dva různí lidé. Realista napsal první, vynikající, vtipnou a zároveň zajímavou polovinu. U této půlky jsem si říkal, že tento film je originální, chytrý a chce něco říct. Už jsem začínal přemýšlet o vysokém hodnocení, když najednou film sklouzne do své druhé poloviny. A tu jako by psal nějaký náboženský fanatik o tom, jak by to MĚLO podle něj na světě fungovat. SPOILER! Nebo si opravdu myslíte, že se člověk úplně od základu změní za nějakých šest týdnů? Že se z člověka, jemuž do jeho karty napsali "zlo" a který vzhlíží k fotce Adolfa Hitlera, stane humanista? Opravdu tohle někdo myslel vážně? Tomu jsem ani na minutu nevěřil. Fakt ne. A právě konec mě dorazil. KONEC SPOILERU! Adam's Apples je dobrý film. Bohužel jen dobrý. Ve své první půlce se mnohokrát přiblížil k pojmům jako "skvělý, chytrý, originální" ale ve své druhé to šlo spíše k "průměrný, nudný a (hlavně) utopický". Škoda, potenciál tam byl… 60 %. (13.02.2012)