Zvedá se vítr

Diskutabilní film, který vyhrál zlatou palmu v Cannes, je nejvíc zvláštní asi svým lookem nezávislosti a levnosti, kvůli kterému se mnohým nemusí zamlouvat. Nevypadá ani honosně, ani výpravně, ani rozpustile. Snaží se říkat věci bez patosu a snaží se diváka udržet v distanci od díla, aby si mohl neustále kritickýma očima srovnávat věci, které se mu na plátně ukazují. Nejde o podívanou, která by se divákovi snažila nahrát do karet. Jde o pevně uchopený příběh, který dokáže nadnést mnoho otázek a vyvolat v divákovi nejistotu. Stejně tak jako nejistotu v tom jak se k tomuto filmu postavit... (27.04.2008)

Neuvěřitelně asketický film. Loach absentuje od všeho, co by se z diváckého hlediska dalo nazvat atraktivním pojetím. V jeho pojetí film neplní funkci atrakce, která by diváka lákala okázalými gesty nebo nějakým romantizujícím pojetím skutečnosti. Jeho pohled na realitu britsko-irského konfliktu je striktní a čistě neosobní. Nenabízí prostor k identifikaci s tím či oním hrdinou, nevnucuje divákovi stranu, na kterou se má přiklonit, a v konečném důsledku se ani neopovažuje nikoho soudit. Otázka viny či neviny se zde dostává na zcela novou rovinu. Postavy jsou spíše než lidsky cítící empatické bytosti otroci přesvědčení a naplňovatelé idey, kterou si předurčili za tu správnou. Povinnost zodpovědnosti a vlastenectví zde stojí na samotném vrcholu lidských hodnot. Zajímavé by bylo třeba srovnání s Flanders Bruna Dumonta, které v témže roce shodou okolností také získali jednu z hlavních cen v Cannes (Zvedá se vítr – Zlatá palma, Flanders – Velká cena poroty). Filmy jsou to samozřejmě v mnoha aspektech zcela odlišné a těžko srovnatelné, ale spojuje je jistý chlad a odcizenost plynoucí z chování hlavních postav, které filmu propůjčují silně neosobní až beznadějné vyznění. Bohužel si ale nejsem jist, jestli tenhle radikální přístup tomuto Loachovu filmu úplně prospěl. [LFŠ 2010] (01.08.2010)

Celý čas bojujete za rovnakú vec. Kamarát s kamarátom, brat vedľa brata, a lusknutím prsta zrazu kamarát zradí kamaráta a brat zabije brata. Aj o tomto bol Loachov film, ktorý zrozumiteľne zobrazil významný historický fakt, ale mne osobne zaváňal TV produkciou a aj napriek silným scénam miestami strácal moju pozornosť. V neposlednom rade malým plusom bol Cillian a jeho modré oči. 3,5* (24.03.2017)

Když mluvíme o národní hrdosti, tak plno lidí poznamenává, kde že ta hrdost byla, když nás za války okupovali Němci. Nicméně podívejte se třeba zrovna na tento film, abyste si představili, jaké šrámy v sobě skrývá národní hrdost průměrného Ira. To, co tam ve dvacátých letech předváděli, je neméně tak drsné a vůbec se nedivím, že je právě tato hrdost a odtržení od Velké Británie drží až do dnešních let. U některých rodinných tragédií to zřejmě ani nikdy nebude jiné. Škoda jen, že tento film byl až tak moc strašně bez emocí. Byl natočen tak zvláštní kamerou, která se tvářila, jak kdyby u konkrétních hrůzných situací ani nebyla. Určitě to mělo světlé chvilky, ale mám pocit, že podobný námět by takových chvilek mohl mít klidně daleko víc (11.07.2016)

Poměrně pěkně řemeslně zvládnutá práce, která ovšem potřebovala více propracovanou emociální rovinu příběhu. Samotné kladení otázek trochu kazí dojem. IRA správná, IRA špatná, čí životní pravda je lepší (nebo snad výhodnější)? Trochu z toho bolela hlava. Díky irským exteriérům a dobovému pojetí to vychází na slušných 70%. LFŠ/2010 (26.07.2010)