Iči rittoru no namida

Film, který se opět pokouší působit na city. Jaká škoda, že jsem to poznala hned na počátku, a odprostila se tak od nějakého úplného soucítění s hrdinkou. Ano, bylo to smutné, ale některé herecké výkony byly k pláči. Hlavní hrdinka svou roli hrála... hrála ji dobře, ale to je tak všechno. Je to bohužel jeden z těch filmů, který mi v mysli moc dlouho nezůstane a brzy na něj zapomenu. Bylo to dobré téma, ale špatně zpracované. (30.10.2016)

Spinocereberální degenerace není nic příjemného. Stačí si představit ztrátu koordinace a stability nad chůzí, postojem, napražením ruky, schopností dobře psát, nemluvě o tom, že jiný styl písma musí být o to náročnější k provádění tahů psacími pomůckami. Místo klasické školy, kde byla postupně ostatním na obtíž, byť jen na oko, ve skutečnosti jim na ní velmi záleželo, tak skončila v té speciální, s podobně indisponovanými studenty. Učili je tam se spolehnout na sebe, vzájemně si pomoci. Ono to ale dost dobře nejde. Jen obyčejná chůze se prodlouží, je vyžadována ideálně nějaká asistence, tělesná výchova je utopie. Dotyčný zkrátka prahne po triviálních činnostech, kterým se nemůže vůbec věnovat. A i když měla hrdinka sen, že bude alespoň psát, krom jejího deníku a pocitů o stesku a svých snech, to moc perspektivy neskýtalo. Jelikož čas běžel, stejně jako, bohužel, se neustále zhoršující stav jí samotné. Snímek to vše podrobně jejíma očima líčí, a neměla-li matka čas pro zaneprázdnění prací, starala se jí o dceru jedna hodná paní z obchodu, nacházejícího se poblíž školy. Tak si rozuměly. Není to vyděračky zaměřené na city a podněcování slz z očí diváka, byť se tomu ubránit, skrze přesvědčivý a náročný výkon ústřední představitelky, mimochodem, hodně krásné a milé zároveň, moc nejde. A i na mě to spolehlivě fungovalo. Je pravdou, že některé části nehýří přílišným rozpracováním na větší prostor scén, pročež asi vznikla i seriálová verze, kde to už zřejmě zaneseno je. Moc hezký a dojímavý film, v němž se ona dívka spoléhala i na svou letitou doktorku. (13.01.2022)

U filmů, jako je tento, které vychází z deníků popisujících nevyléčitelnou nemoc skutečného člověka, je vpodstatě nemožné řešit jestli čtyři nebo pět hvězdiček. I přes závažnost tématu výborný film, ve kterém se mi líbí poselství, že ať jsme na tom, jak chceme, vždy se najdou lidé, kteří nás mají rádi. Vynikající herecký výkon hlavní představitelky! ■ Krásná věta: "Jsme šťastní, jsme smutní. Nakonec vyhládneme." (28.08.2010)

Přiběh ze života o nevyléčitelné nemoci mladé dívky, která se musí s touto nemocí vyrovnat a žít. Důležité je tu slovo "žít", jelikož film je velice smutný, ale hlavní hrdinka Aya neustále chce vzdorovat vůči zhoršujícímu se stavu, kdy poslední scéna s matkou je vrcholem filmu, kdy i v pokročilé fázi nemoci, kdy je Aya upoutána na lůžko, chce dále žít. Dojemně nádherný film, 95% (10.01.2010)

Malinko mi vadilo, že se to tématu hupslo šíleně rychle, nicméně jde o nesmírně smutný a extrémně emotivní příběh jedné nešťastné dívky jíž život postavil do cesty nepřekonatelnou bariéru. Kdo při sledování neutrousil nějakou tu slzu, nemá kus srdce v těle. Co je nutno vyzdvinhout, je výborný výkon té dívčiny (Onishi Asae), ztvárnit v mladém věku takto náročnou roli, to se jen tak nevidí, klobouk dolů. Každopádně mám dojem, že forma seriálu (na který se též chystám), bude tématu slušet více, stopáž dovolí příběh více rozvinout - přecijen za těch 10 let se toho událo hodně a nacpat to veškeré dění do jednoho filmu nebylo možné. (08.02.2020)