Desátá symfonie

Filmu trochu podráží nohy přihlouple melodramatický příběh, zaseklý někde v devatenáctém století. Formálně jde ale o podařený snímek, ozvláštněný řadou záběrů a textů, odkazujících na psychologické rozpoložení postav. Zaujme podmanivě snové nasvícení scén.  Krásné je využití původní hudby a to především při působivé prezentaci titulní "desáté symfonie". (01.01.2022)

(soubor nespojitých poznámek k formálnímu zpracování filmů francouzského impresionismu) banální šestáková zápletka / primitivní narativ / nekonzistentní syžet překypující slepými odbočkami / nepravděpodobný dějový vývoj / v základech motiv vraždy, nicméně beze stop po jejím vyšetřování - relativně odvážné žánrové míšení (melodrama, krimi, ozvěny grotesky ve scénách s markýzem, atd.) / expresivní a křečovité herectví ve stylu Film d'Art / rozsáhlé využívání barevných kamerových filtrů / relativně vysoké množství detailních záběrů - akcenty na důležité drobnosti, nebo motivy s metonymickými významy, také slouží k umocnění kýžené "imprese" (oči zlatého boha, ptáče v hrsti či utírání chrtí tlapky) / naivní pokus vizualizovat hudbu obrazem pomocí klátivého tance v širokoúhlém záběru (využití masky) pomocí víceexpozice / snaha tematizovat doslova každou scénu určitým citem, který v ní "spojuje" všechny děje, i když se třeba odehrávají paralelně v různých prostorech / patetický happy-end / prokládáno mezititulky s citacemi básní (14.10.2012)

První vlaštovka francouzského impresionismu je sice ještě dosti poplatná vzorům francouzského filmu desátých let (film d´Art, přetrvávající vliv belle epoque a romantismu), avšak přeci jen přináší velmi svěží prvky. I když jde o melodrama jako řemen, dost prostoru zbývá i na niterné pocity, navozování vnitřních pochodů (velmi přesně využité retrospektivy) a celkové nálady, která je zajímavě odstíněna stylem i herectvím (rozdělení filmu na jakési kapitoly dle dominantního pocitu). Vrcholná scéna předehrání symfonie na zásnubním večírku by se sice mohla dobře obejít bez hodně "umělecky tradičního" podkresu tanečnice v přírodě, avšak druhá linie pohnutých tváří a vnitřních hnutí hlavních postav je doslova emocionální náloží bezchybně fungující i po téměř stovce let. Abel Gance sice je spíše svázán s tradicemi 19. století než s moderním výrazem a senzibilitou a tento snímek je proto nutné brát s určitým nadhledem, brát ho spíše jako důležitý přechod. Bez jeho vlivu by současná kinematografie možná nebyla taková, jaká je. (15.10.2011)

Melodrama o tom, že některá tajemství by se měla sdělit hned na začátku, ale pak by zase nebylo o čem točit. Příběh je to banální a výkony často zacházejí do patosu, přičemž děj je prokládaný impresionistickými vsuvkami a úryvky básní, při představení symfonie je zase použito záznamu tance. Přesto je to ještě takové špatně poskládané. Vsuvky jsou poměrně dlouhé, důrazy na emoce taky, jako by Gance potřeboval diváka vodit za ruku. Přesto film neurazí. (21.11.2022)