Hrají:
Niki De Saint PhalleObsahy(1)
Slávna sochárka Niki De Saint Phalle sa týmto „osobným“ filmom potrebovala vykričať z detskej traumy. Zo začiatku to vyzerá nevinne: otec sa hrá s maličkou dcérkou v nádhernej záhrade-labyrinte ich rodinného sídla. Ale labyrint signalizuje aj nebezpečenstvo. Otec premení nevinnú hru na incest a dcéra musí dospieť a nazbierať dosť síl, aby všetku tu bolesť a poníženie, vrátila svojmu „ockovi“ v darčekovom balení... Niki k tomuto filmu napísala námet, podieľala sa na réžii, zahrala si jednu z hlavných úloh a v nemenej dôležitých rolách sa prezentujú aj jej sochy, vrátane Svätého Falusa. (Nick Tow)
(více)Recenze (3)
Tak v tomto prípade ma zvalcovali pochyby a to doslova. Kým si intro 20 inútovka zachovávala grindounder úroveň, sám sebou unavený pokus o zásah mojích očakávaní postupom času minul terč a utopil sa v divadelnej maškaráde, ktorej sa podarilo unaviť ma. Nehodnotím, aby som nepreškrtala hviezdičkový rozpočet. ()
Něco pro příznivce kvalitního bizáru. Pokrytecký dominantní tata s vzeřením Alberta Einsteina zneužívá na zámeckém sídle svoji malou dceru, a ona poté v dospělosti nachází dost odvahy na to, aby se mu pomstila, využívaje přitom svojí matky, i mladé nevinné dívky z kláštera, kterou tatíkovi chodí předvádět. Pomsta je protkána všemi pocity, od nenávisti až po dětský obdiv a lásku k milovanému tatíkovi. Takto asi v kostce, jedná se o velice niternou, emocionální a subjektivní záležitost, však taky Niki De Saint Phalle napsala k filmu scénář, vycházející ze vzpomínek na vlastní dětství. Reflexe viděná očima umělecky silně vyhraněné osobnosti, mj. sochařky je z filmu vyloženě znát. Jinak se jedná v mnoha místech o velice bizarní záležitost, ty všechny scény svádění, předvádění, ponižování, zahraných orgasmů, tanců a svlékání na oltáři, na to budete docela čučet ;-) S téměř kontinuálním, sladce emotivním klavírním doprovodem. Pro milovníky netradičních, ujetých záležitostí výborný tip. Na nedělní večer s přítelkyní u vína jako stvořené :-) 9/10 ()
Uff! Daddy určite poteší najmä „otrlých divákov“ (čudujem sa, že ho napríklad taká Bara alias hirnlego ešte nemá v „topkách“) a milovníkov artistne štylizovaných, temných bizarností. Príbeh dievčatka, znásilneného vlastným otcom, no najmä príbeh jej pomsty, nezaprie to, že vzišiel z hlavy sochárky (mimochodom milovníčky dvoch Španielov: Dalího a Gaudího). Úchvatná, miestami dychberúca výtvarná štylizácia zahaľuje temnotu príbehu, rozpovedaného v krátkych kapitolách, do snového oparu, ale je to chorobný sen, pripomínajúci fotografie Joela-Petera Witkina, obrazy Hansa Bellmera či prózy Georgesa Bataillea. Kolovrátkový klavírny sprievod dáva tomuto filmu rozmer „tragedie dell´arte“ (umocnenej úvodnými čiernobieymi sekvenciami , parodicky odkazujúcimi na „poetiku“ privátnych dokumentov zo života "šťastnej rodinky“), vyrastajúcej ako nejaký jedovatý kvet z hlbín podvedomia a surreálnych predstáv. Za tú spúšť, čo mi Daddy zanechal v duši, mi plný počet bodov, ktorý mu práve udeľujem, pripadá akýsi „zvrátený“. Ale umenie s veľkým „U“ nemusí len povznášať, resp. cesta k povznášajúcemu pocitu zákonite začína znepokojením. A Daddy znepokojí aj /ne/mŕtveho, to my verte. ()
Galerie (10)
Photo © Contemporary Films
Reklama