Obsahy(1)
Tento zostrih koncertných záznamov svetoznámeho alter-rockového detroidského dua White Stripes z britského Blackpoolu uskutočnených v januári 2004 ponúka prierez celou kariérou tejto ojedinelej hudobnej formácie vrátane tých najznámejších hitov (Seven nation army, Joleane) ale ponúka aj dovtedy neprezentované skladby (Jack the ripper, Outlaw blues). Režijne toto DVD spracoval v tejto oblasti skúsený tvorca Dick Carruthers, ktorý má za sebou už niekoľko hudobných titulov ako Led Zeppelin - Live, Moloko - 11,000 clicks alebo Stereophonics:a day at the races. (Filmárik)
(více)Recenze (9)
White Stripes jako dravý, syrový mix blues a punku, podvratný element moderní pop-music, především skrze návrat k autenticitě. Jack White je doslova posedlý hudbou, která z jeho skřehotavého hlasu a skřípavého zvuku kytary tryská na všechny strany a není možné se jí schovat, není možné se jí nenechat strhnout, není možné se jí nenechat zasáhnout. Je to jako elektrický šok, impulz surové energie, je to až bolestně fyzický akt zhmotnění hudby, jako jedna orgastická vlna za druhou vrhaná na nadšené publikum provlhlé potem. Žádné zbytečné serepetičky. Žádná vizuální šou. Žádné složité budování image. Prostě jen hudba, ve své nejčistší, nejryzejší podobě. ()
Když miluješ není co řešit. A stejně jim to neodpustím, že nepřijeli! ()
Miluju White Stripes, miluju Jacka Whita a miluju tento koncert ! ()
z téhle zajímavé dvojky jsem byl svého času tak trochu v šoku .. v dobrém samozřejmě ... ()
Jackovo: "Cítím tady krysu ..." je u mě příznačné. Musím se totiž přiznat, že jsem jednou z těch krys, co si více užila TWS jinde. Ale už jen kvůli Yorbě, Ball and Biscuit, bosé Meg a napumpovaným žilám Jacka to stojí za zhlédnutí. ()
Červeno-bílo-červená. Kytara, bicí, za kterejma sedí ženská. Tahle dvojice vytvořila něco geniálního! ()
III Nejlepší live vystoupení, jaké jsem měl možnost vidět. Sakra, tohle bych chtěl sledovat v kině! III ()
Černá, bílá, červená. Kytara, bicí, občas klapky. Jednoduché, a až geniální. White stripes nakroutili svá představení v Blackpoolu na šestnáctkový film a vznikl nádherně staromilský záznam. Meg sympaticky sjetě visí ze sedačky a bubnuje, jako by se jí vůbec nic netýkalo a Jack sebou třepe střídavě za třemi mikrofony a střídá, jak jinak, tři kytary, ze kterých loudí ty nejnečekanější zvuky. "Sourozenci" Whiteovi neradi připravují setlisty, a tak jako jejich koncerty, i celý vizuál záznamu působí příjemně nahodile, s minimem detailů dává možnost vyniknout těm pár efektním obrazovým zrychlením, zpomalením a smyčkám. Z převážně ručních, přesto povětšinou statických kamer, přehledně mapujících dění na střídmém podiu/jevišti, vychází krásně nekvalitní a neostrý obraz, se všemi možnými kazy, ruchy a zrněním. Oproti třeba Scorseseho vypilovanému, taktéž na filmový materiál točenému Shine a Light jsou Blackpool Lights v nejlepším slova smyslu exhibicí minimalismu. Celuloid zde dal život dílu nesoucímu se přesně v jednoduchém retro (, ….) stylu White Stripes (Jack např. ze zásady nehraje na nástroje a techniku mladší třiceti let) a z výsledku krásně dýchá atmosféra detroitské garáže, ze které kapela vyrazila na svou cestu kolem světa. ()
jack white is awesome! ()