Tejút
Mliečna cesta
Milky Way
Milky Way
Režie:
Benedek FliegaufScénář:
Benedek FliegaufKamera:
Gergely PohárnokHudba:
Raptor's KollektívaObsahy(1)
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Tady někdo viděl Benninga a chtěl to udělat po svém. Akorát nepochopil, že nestačí jen zapikolovat kameru s výhledem na hezký obraz a nechat "esteticky" lidi co nejpomaleji procházet / jezdit / postávat / tancovat kolem. Chce to i nějakou myšlenku, kterou Bennng ve svých filmech má (a navíc má záběry daleko kratší). Tam, kde Benning během tří minut odvypráví anekdotu o zaparkovaném autě u silnice bez řidiče, tam tento film deset minut bezradně sleduje buď holku, co se jde vyčurat, nebo kluka, co jde kakat, aby pak šel s někým druhým honit stan, který jim uletěl. Pointa chybí a vtipné to taky není. A v tom je problém tohoto filmu Tvůrce se až příliš spolehl na estetičnost svých obrazů a popocházení lidí v něm, až zapomněl, jestli tím taky chce kromě toho něco říct. Spoustu scén si člověk může vyložit všelijak. A není to dobře. Třeba baba, co opustí kočárek a rybář přijede, aby jí ho vrátil - udusila snad ona dítě a šla se utopit? Nebo je rybář její manžel a jen ho šla vítat? Nebo ta scéna s kontejnery - jde o detektiva, který objevil unesenou dívku? Chlápka, co si z Asie nechal poslat manželku? Černoch, co tam má kontejnery na starosti, je v pohodě? A co skákací hrad? Jsou děda a holčička mešuge? Nebo jde o parafrázi života a umírání? Případně - když vezmu tu nechutnou šukací scénu v bazénu, znásilňuje snad dědeček vnučku? Autor nám,na rozdíl od Benninga, neposkytuje vodítka a nechává diváka,ať si domyslí, co chce. Což mi přijde nefér. Jako by sám nevěděl, co chce říct, a záběry koncipoval jen na základě formalismu a manýrismu. I když sem vrazím tu obehranou paralelu "začíná to ráno a končí večer". Některé záběry krajiny jsou pěkně (sněhulák, noční město, ranní pole), ale celková koncepce připomíná spíše slow TV než film to už bych mohl za celovečerák pokládat záběry z kabiny vlaku při cestě z jednoho města do druhého. Stačilo by po cestě rozvěsit pár transparentů, které by se spojily v závěru v jednu myšlenku, a měl bych experimentální umění jak sviň. Nebo jako Fliegauf. ()
Sledování tohoto „ambientního“ filmu bych přirovnal ke stavu meditace. Statická kamera v deseti různých záběrech snímá různá prostředí, ve kterých se pomalým tempem odehrávají minimalistické narativní operace. Kvůli zkratkovitosti miniepizodních příběhů se divákovi evokují různé otázky o minulosti a budoucnosti postav, přičemž vlastní interpretace daných scén je jistý záměr tvůrců. Mizanscéna je zde geniálně komponována a v mnoha záběrech precizně vyvážená (má nejoblíbenější je sekvence u vody). Výborný experimentální relaxační film, díky kterému jsem se na necelých 76 minut ponořil do stavu krystalické filmové meditace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] ()
Zážitek. A s rozumnou stopáží, to se cení. Kdekoliv jinde než na velkém plátně nemůže Tejút vyniknout, zakázal bych ho vydávat na DVD. V divxu uvidíte leda velký kulový (no dobře, pár teček) a spousta minimalistických pohybů v obraze vám unikne. Film, u kterého se bavíte tím, jak ho čtete. -- Pokud vás zaujme, doporučuji tenhle článek http://cinepur.cz/article.php?article=838 ()
Hmmm, proč se mi ten Tejút líbí, když se v něm vůbec nic neděje? Neumím moc dobře odpovědět. V té směsi několika obrazů snímaných naprosto nehybnou kamerou je něco magického. A přitom... Střih je vzácný a slouží jen oddělení rozdílných prostorů, které jsou zabírány. Film je jako výstava uměleckých fotografií, které se náhodou pohybují. Kino se mění v galerii. Rytmus filmu je tak pomalý a relaxační jako posezení v parku, na mezi, na poli, na sídlištní lavičce - kolem procházejí lidé, o nichž nic nevíte. Na člověka má i trochu podobné účinky jako relax v přírodě - nikoliv však stejné, což je dáno především tím, že člověk si při sledování Tejútu pořád uvědomuje, že jde o film, který zřejmě někdo točil s jakýmsi účelem. Je možné, že na ten účel nikdy nepřijde, ale při jeho hledání objevuje drobnosti, které jsou v jiných filmech také přítomny, ale v hektičnosti všeho dění a neustálé nutnosti zasazování do kontextu předchozího nemá šanci je postřehnout a ocenit. První záběr působí na někoho asi sterilně, ale... rozednívá se v něm a kdo ví něco o funkci větrných elektráren si uvědomí, že ta vrtule se točí nějak rychle. Ten záběr je možná zrychlený, což vytváří velmi subtilní kontrast se zbytkem filmu, v němž si plynutí času a pohyby musíme vychutnat takové, jaké opravdu jsou. Pohyby jsou pomalé (kouř z hořícího hnízda) a rychlé (stan unášený větrem), jevy blízké a vzdálené. Někdy dokonce pohyby se vzdáleností zdánlivě ztrácejí svou rychlost, jako lžíce bagru v pozadí bikerské scény. Nejextrémnější "ztrátu rychlosti" pak máme možnost pozorovat skrz celý film: postup dne, který je tvořen zdánlivým velmi pomalým pohybem nebeských těles. Pomalým se ovšem pouze jeví, ve skutečnosti má nejvyšší rychlost ze všech zpodobněných pohybů. Fliegauf nám ostatně v jedné scéně tento "pohyb" zprostředkovává přímo, čímž demonstruje, že volba dlouhoohniskového objektivu nebyla ani trochu náhodnou. Prostor se díky němu a vůbec celkové kompozici obrazu táhne do nekonečna. Přes svou nekonečnost ovšem obraz, stejně jako většina nekonečných množin v matematice, neobsahuje vše, mnohdy v něm právě klíčové dění chybí. Pozornost diváka je tak obracena k prostoru mimo záběr, který je ovšem součástí světa Tejútu. Co se událo mezi ženou s kočárkem a mužem, který kočárek odvezl? To se nikdy nedovíme a není šance rozumně se to domyslet. Něco se ale jistě stalo. Tento příklad je nejzřejmější, ovšem lze jich nalézt i více. Ultimátně jde opět o pohyb nebeských těles. Ale jsou tu i jiné drobnosti. V milostné scéně si spíše než aktu samého všímáte vln, které rytmické pohyby milující se dvojice zdvihají v bazené. Ve scéně s bikery si uvědomíte svou neschopnost zároveň sledovat pracující bagr a cyklistovy skoky. Ale možná jsem takhle neschopný jen já. V souvislosti s "pohybem dne" jsem si zase uvědomil, jak byl Fliegauf milosrdný. Správně měl Tejút trvat několik hodin a ne 75 minut... Nu, užil jsem si nádherné kompozice a leccos si o filmu navymýšlel. Když někdo řekne: "OK, ale v tom že má být hloubka!?" nedokážu už přinést další argumenty a tak jeho postoj zůstává legitimním a nikoliv primitivním. Pokud mi ovšem nepřeje, abych se udávil! () (méně) (více)
Občas mám náladu otestovat se nějakým údajným skutečným uměním. Tohle prošlo, ani to nebolelo, ale celou dobu jsem si říkal, že se slušným zvukařem v zádech bych zvládl být stejným uměleckým umělcem, ba co víc, i scény bych měl zajímavější, sakra. Za mě bylo nejpovedenější Stanování, pak Bikeři a trochu víc hloubavej Kočárek. ()
Galerie (3)
Reklama