The Texan

Znovu objevený filmový klenot, který byl nedostupný 90 let! Cooper září v herecké kreaci, která ho vynesla na Olymp filmového herectví, kde už navěky zůstane. Jak k tomu všemu došlo. 🤓 Film měl premiéru 10. května 1930. V roce 1958 byl prodán do Universalu pro uvádění v televizi, v balíku více než 700 filmů vyrobených v Paramountu mezi lety 1929-49. Z nějakých právních důvodů však nikdy nebyl vysílán. Znovu byl uveden až 12. března 2020! V restaurované super kvalitě, na placeném westernovém kanálu Starz. 🤓 John Cromwell (44), úspěšný a uznávaný broadwayský herec a režisér, přišel do Paramountu v roce 1928 jako herec. Vzápětí ho dali do režijního týmu se zkušeným filmařem Edwardem Sutherlandem. V té době nástupu zvuku byla v Hollywoodu sháňka po zkušených divadelnících, kteří mohli režírovat herce nově se potýkající s dialogy. Cromwell samozřejmě uměl vést herce, vyžadoval čas na zkoušení, měl cit pro timing a vývoj postav, z divadla byl také zvyklý koordinovat všechny tvůrčí složky do jednotného týmu. Co už dohnat nemohl, bylo plné osvojení technické stránky filmu. Byl schopen hlídat kompozici a psychologicky rozzáběrovat reaction shoty, ale nikdy úplně nepobral možnosti filmového vyjadřování skrze typ a úhel záběru a následné možnosti střihu z toho vyplývající (což je podstata filmové režie), stejně tak byl ohledně svícení a volby objektivů zcela odkázán na své kameramany, ty měl naštěstí výborné. 🤓 Texasan byla jeho třetí samostatná režie, skvěle vybral a vedl všechny herce, obě mladé hvězdy Coopera (29) i Wray (22) inspiroval k nejlepším výkonům jejich dosavadní kariéry a zanechal v nich svůj trvalý otisk. Kritika vše uznale pochválila a ocenila, jaký zásadní herecký posun učinil Cooper ve srovnání s předchozím Virginianem. Tam dosud nevytříbené, ale přirozené Garyho herecké a fyzické půvaby stačily, aby se film a mladý herec v něm staly hitem. Přesto - Texasan je jiná galaxie! Kdyby Cromwell nezvládl nic jiného, než tohle Cooperovo herecké zasvěcení, byl by jeho přínos světové kinematografii nehynoucí. Ale on pokračoval a “udělal” další hvězdy, např. Irene Dunne (Ann Vickers, 1933), Bette Davis (Of Human Bondage, 1934), Charles Boyer (Algiers, 1938), Eleanor Parker (Caged, 1950). 🤓 Ale zpět k Texasanovi. Předvedený potenciál díla rozhodně nepochází z lehce ironické Henryho povídky A Double-Dyed Deceiver (1905), která byla předlohou. Naopak, film je příkladem symbiózy divadelní  zkušenosti s klasickými dramatickými texty a řemeslné hollywoodské scenáristiky, které společně z jediné scény - nápadu stvořily zcela nový příběh se silnou katarzí. Pod scénářem jsou podepsáni Oliver H. P. Garrett (mj. A Farewell to Arms 1932, Gone with the Wind 1939 nebo Duel in the Sun 1946) a dramatik a scenárista Daniel Nathan Rubin. Je ovšem třeba přiznat kredit i režiséru Cromwellovi, který coby zkušený divadelník s citem pro detail, dotáhl scénář v mistrovské dramatické dílo. V neúnavném souboji s produkční hollywoodskou mašinérií se o to více či méně úspěšně snažil u všech filmů, které režíroval. 🤓 Následující pasáž je pro fanoušky scenáristiky, neboť jak správně tvrdil legendární filmový guru Alexander Mackendrick: Screenplays are STRUCTURE, STRUCTURE, STRUCTURE. Texasan má skoro 80 min, přímo ukázkově dva velké a překvapivé dějové zvraty logicky plynoucí z hrdinova jednání v dramatické situaci, tedy v takové, kdy pod tlakem okolností nemohl jednat jinak. Oba obraty jsou také s nezbytnou dramaturgickou kinetikou vedeny skutečným pohybem - akcí v příběhu. V dokonalé harmonii po obou osách vyprávění - horizontální dějové (první obrat) i vertikální psychologické (druhý). 🤓 První obrat nastane v první polovině 2. dějství při hrdinově úniku a vynuceném přesunu vlakem, kdy se objeví nová postava, přirozeně jen s další šílenou kriminální nabídkou (dokonce na jiném kontinentu!) pro našeho driftujícího desperada. Druhý obrat je ve druhé polovině 4. dějství při hrdinově zahloubané cestě do pokoje svého alter ega s následným flashbackem, tedy cestou proti proudu času do vlastní paměti. Oba obraty přitom vycházejí z téže dokonalé dramatické situace pistolnického souboje u karet v prvním dějství. Ale zatímco první obrat eskaluje hrdinovu cestu do záhuby - jakoby byl dál nahodile unášen, druhý - niterný introspektivní - tento neřízený proud v kruciální sebereflexi konečně zastavuje a s vědomým sebeobětováním otáčí zpět ve strhující příběh vykoupení. 🤓 Celkově 5 dějství po cca 15 min. Na konci každého je dílčí pootočení vývoje posouvající děj nečekaným směrem a vzbuzující divácký zájem, co se bude dít dál, ať už zápletkově, či psychologicky a emocionálně ve vývoji postav a jejich vztahů. Každá ta cca 15 minutovka má dvě rozdílné poloviny. První je klidnější, případně odlehčenější (romantická kurtoazie ústředního páru na koních doprovázená ječící dueňou na oslíkovi v první polovině 4. dějství) - zkrátka expoziční, vždy připravuje tu druhou. Druhá polovina každého dějství je akčnější (souboj v saloonu a Kidův útěk v 1. dějství, finální přestřelka v 5. dějství) nebo alespoň emocionálně vypjatější (setkání Kida s Doňou Ibarrou ve druhé polovině 2. dějství, rozhovor počínající romanci s Consuelou ve druhé polovině třetího). Aniž by nás napadlo oba filmy srovnávat, stejné stavební principy vykazuje Křižník Potěmkin (1925) - 5 dějství po 15 minutách, každé o dvou kontrastních polovinách. 🤓 Jako Texasan Coop vystřídá 4 kostýmy, z nichž každý by mu v jiných, méně plastických příbězích, vystačil na celý film. V úvodu coby desperado Llano Kid má výstřední sexy auru jako velká, dlouhá, protahující se kočka. Úzké, výšivkou zdobené kalhoty, vysoké boty, kostičková flanelka a na ní zdobené bolerko(!), k tomu kontrastní šátek a s velkou péčí vybraný elegantní klobouk, jak jsme u Coopa zvyklí. Ve druhém dějství obyčejný cestovní oblek everymana, ne úplně padnoucí, v němž se naše šelma cítí nesvá a spoutaná. Ve třetím ještě stále nepřesvědčivě domestikovaná v kompletně bílém obleku, ovšem s commanding tmavou šerpou v pase, neboť hrdina postupně přebírá odpovědnost a začíná se chovat jako hlava rodiny. V bílém jakoby dokončí svůj reset a je ostře konfrontován s několika novými, pro něj zcela nečekanými možnostmi své další existence. 🤓 Zde, v polovině filmu, Cromwell udělá doslova divadelní pauzu a s režijním zalíbením nechá Coopera bezradně pochodovat po domě, než ho dueňa pošle po schodech dolů za Consuelou do patia (na dvůr - symbolicky na zem). V Paramountu se museli řádně vyděsit, když tuto pasáž spatřili, neboť film zde - jako dosud žádný jiný - odhalil, že jejich největší hvězda je kulhající wreck. Dohlídli na to, aby se to už neopakovalo, až do High Noon, kde Cooperova nalomená chůze opět skvěle zahrála, jsme herce už nikdy neviděli přejít v celkovém záběru před kamerou víc jak pár kroků. Touto ukázkovou dramatickou pauzou je ovšem výborně uvedena klíčová půlící scéna rozhovoru s Consuelou. Začátek romance, která bude hlavním hybatelem děje a hrdinovou motivací do druhé poloviny filmu. Když mu Consuela předestře bohatý společenský život, který ho čeká v pozici gentlemana a nakonec řekne, že ho musí naučit ještě spoustu věcí, Coop zvedne levé obočí, a je vymalováno. 🤓 Následuje 3 měsíční časový a vývojový skok v ději. Tento vyprávěcí postup účinně zvětšuje rozpětí jinak spíše komorního příběhu - doslova vytváří jeho nečekanou epičnost, stejně jako předtím předvedený velký prostorový přesun lodí po moři. A jak vidíme na začátku 4. dějství, z nabízených možností si hrdina vybral správně. Z podhledu jej zastihujeme na krásném koni, se zpěvem na rtech - vaquero se zdobeným serape přes rameno v čele své svity. V obleku, který značí dokonaný obrat - sebejistý základ šelmy zůstal a byl přirozeně zkompletován do podoby jihoamerického statkářského noblemana, navíc poprvé dospěle zamilovaného. Hrdina před užaslými zraky diváků krok za krokem naplnil zcela netušený potenciál. Kdo by to do desperada v bolerku řekl! Zbývá poslední, nejtěžší úkol - potvrdit osobnostní vzestup ve finálním zápase, zasloužit si ho. O to víc mu budeme držet palce. Naštěstí pozemská a boží spravedlnost v tomto filmu jedno jsou, čímž působivý příběh individuální redemption získává mýtické rozměry, což v médiu komunikujícím s masami, vždycky perfektně funguje. Katarze jako kráva. 🤓 Texasan spadá do začátků zvukovému filmu, přičemž zlom k použití filmové hudby, jak jsme na ni dodnes zvyklí, nastal až se Steinerovou partiturou ke King Kongovi (1933), v němž shodou okolností také hrála Fay Wray. V období zvukové tranzice se využívala převážně diegetická hudba (jako součást scény) případně ruchy, jinak bylo často nejen při dialozích naprosté ticho, což na jednu stranu přispívalo k jistému syrovému realismu (zesílenému i uvolněnou cenzurou pre-code éry), ale zejména vytvářelo dojem, že filmy “neodsýpají”. I v tomto ohledu je Texasan ošetřen nad průměr své doby, což přispívá k plynulosti děje a naší soustředěnosti na něj. 🤓 Film obecně, jako ze své podstaty záznamové médium plynoucí v čase, má nejblíž k hudbě, a je záhodno i ve zvukové stopě toto plynutí času neustále připomínat. Při přechodu na zvukový film trvalo pár let, než to filmaři vychytali. Pak zase hrozilo (až dodnes, jak víme), že se dostanou do opačného extrému a nekonečný hudební podkres bude mít za úkol řešit všechny slabiny každého špatného filmu. 🤓 V Texasanovi se zatím ještě nepracuje s nosnými hudebními motivy podle dramaturgie vyprávění (jak to poprvé udělal Max Steiner v gorilým spektáklu), ale i tak je děj nesen pečlivě vybíranou a režírovanou zvukovou stopou - je využit zpěv, španělsky ječící dueňa, štěkající pes, střelba, zvuk koňských kopyt, vítr na moři, a jako účinná dramatická zvuková kulisa dialogu zvuk jedoucího vlaku, zvony, pouliční a hospodský ruch, zvuk fontánky či jen kapající vody… 🤓 Závěrem: Texasan je mimořádnou filmovou a vůbec dramatickou lahůdkou. Příkladem skvěle vybudovaného příběhu, zkušené a inspirující režie při vedení herců a rozehrání jemných psychologických nuancí ve vztazích mezi postavami. Divadelní herec a režisér John Cromwell udělal v tomto filmu z Coopera definitivně velkého filmového herce, kterého obdivuje již několikátá generace. Herce, který zdánlivě nedělá nic, ale přitom každou vteřinu komunikuje hned několik reakcí současně a který v mnoha ohledech dodnes nemá konkurenci. Neboť splynutí jeho unikátní fýzis a osobnosti (je to v těch očích, že) s postavami a příběhy na plátně je ryzím způsobem přímočaré, bez jakékoli spekulace nebo úhybného manévru, sebevědomě odvážné a tím vším okouzlující. (20.10.2023) (méně) (více)