stalag

První díl je vážně výborný! Parádně francouzské, imperiální, velkolepé, herci dokonale vybraní a naprosto skvělí. Celkový design - tváře a styl herectví, kostýmy, výprava, aranžmá akce, atmosféra, tvoří perfektně vyladěný, snadno zapamatovatelný, spektakulární originál. To, co film dnes musí mít, aby vůbec mohl do kina. 🤓 Pár joků se vždycky hodí, ale jinak lze Tři mušketýry v těžké době snadno pojmout na vážno a do nečekané hloubky. Viz naše legendární 4 dílná rozhlasová adaptace z roku 1969 - Němec ve své první velké rozhlasové roli (D'Artagnan), Haničinec (Athos), Kačírková (Milady). Pořád je to přece velký příběh zasvěcení D'Artagnana do lásky, přátelství a politiky na pozadí skutečných dramatických historických událostí. Příběh, který, stejně jako život sám, rozhodně nekončí happy endem. 🤓 Násilné aktualizace netřeba - dnešní civilizačně rozseknutá Francie už zase jednou na pokraji občanské války (a nejen ona), kombatanti v nepřehledně úporných duelech evokují válečné scény z ukrajinské fronty (přitom natáčet se začalo už v srpnu 2021, do června 2022), elity prohnilé, cynické, naprosto nehodné obětí a cti věrných mušketýrů a služebných. Přitom právě ono 'poddanstvo', neboli dnešním jazykem občanská společnost a její vůdci (Athos, D'Artagnan a spol.) a jejich étos a odhodlání, budou muset, jako vždy, všechny osudové bitvy vybojovat a civilizaci - společnost (Francii, Čechii, etc.) vysekat z průšvihů. 🤓 Tvůrci odhodlaně tasili všechny kvality předlohy: barvité, dobře charakterizované postavy nejrůznějších naturelů, pozic a stavů, vzájemné zrcadlení mnoha zcela rozdílných milostných zápletek (D’Artagnan - Constance, Athos - Milady, král - královna, královna - Buckingham a přidali další, Milady - Buckingham, ve druhé díle pak Aramisova sestra - Porthos), Athos v Casselově podání je jedinečný coby D’Artagnanova průvodcovská otcovská postava, ve své obdivuhodné morální integritě a současně milostné rozpolcenosti mimořádně lidská a právě tím nejvíc oslovující. 🤓 Druhý díl - Milady, jako završení dvoudílného projektu, ovšem nefunguje vůbec - upozadění D'Artagnanovy linky a přesouvání důrazu na Athosovu historii, přítomnost a budoucnost s Milady, rozehrání mnoha vedlejších motivů, které prohlubují charakteristiky dalších postav (zejména Aramise a Porthose) a vtahují nás stále víc do empatické účasti v mušketýrských akcích na život a na smrt - ale to vše bez vyvrcholení vyprávění, bez zúčtování s Milady a tím bez katarze, zato s cliffhangerem v posledních vteřinách… Bude to nejspíš tím, že Milady zjevně není zamýšlena jako díl závěrečný, protože jako druhé dějství - mezihra před ‘grande finale’ naopak funguje skvěle! Jen nás tvůrci veškerým promo uvedli v omyl, což od nich není hezké, ale důvod je zřejmý - peníze. 🤓 Dimitri Rassam na svůj vysněný velko projekt sehnal hodně eur (72 milionů), ale nepostradatelným koproducentům z Pathé, Německa, Španělska a Belgie film představil jako dvoudílný, jít dál by asi znamenalo riskovat, že se vyděsí a utečou (ani 100 milionů €, tedy 2,5 miliardy našich kaček, by totiž nestačilo). Navíc do dvou dílů svoje první Tři mušketýry rozvrhl již Dumas a dvoudílná byla i poslední francouzská adaptace Borderieho (1961) i ta Lesterova britská (1973-74), takže se všichni mohli uklidnit úspěšně vyzkoušeným formátem. Každopádně teď je to velký risk. Pokud se tvůrcům nepodaří v dohledné době získat z výnosů dvou filmů dost, aby mohli zkompletovat svoji mušketýrskou trilogii, ostatně jako Dumas, který ovšem - pozor,  ve svém třetím pokračování vyvraždil všechny hochy kromě Aramise - takže je třeba se připravit na to, že taky někdo z “našich” může umřít... Zkrátka, pokud rychle neseženou prachy, z potenciálně nejlepší mušketýrské adaptace všech dob, zbyde jen předražené, z poloviny nefunkční, evropské torzo a to by opravdu byla velká škoda. Držme monackému playboyovi Rassamovi a Francouzům vůbec všechny palce.

Ophüls to samozřejmě není - a teď nemyslím Ophülsovu německou a francouzskou adaptaci (1933) stejné předlohy Liebelei (Flirtování), ale jeho adaptaci jiné Schnitzlerovy hry Reigen. Ovšem Ophülsův Rej (1950) je jen jeden, že. Nicméně, stále platí, že Christine je Schnitzler, což je taková kvalita, že stačilo dobře obsadit a s výborným kameramanem pietně převést na plátno. 🤓 “Dovolila jsem si přišít podšívku. Byla trochu odtržená.” -  “Jehla a nit, to jsou nebezpečné první rekvizity manželství.” Pro Delona s Romy to bylo osudové setkání. Alain ve svém druhém filmu je ještě notně prkenný, jakoby v obavách, aby vedle už slavné Romy neudělal chybu. Ale pěkně to zapadá do role společenského outsidera, který se proti své vůli ve filmu i v reálu zamilovává do vídeňské “porcelánové” panenky s těma děsivě optimistickýma dětskýma očima… Tragédie je neodvratná. 🤓 Christian Matras, klasik francouzského filmu, který kameroval s nejvýznamnějšími francouzskými režiséry od Velké iluze po Cartouche a Buñuelovu Mléčnou dráhu, taky Gérarda Philipa v několika jeho nejslavnějších rolích (Idiot, Fanfán Tulipán, Milenci z Montparnassu), měl již za sebou skvělou sérii výjimečných literárních adaptací s Maxem Ophülsem, rámovanou dvěma přelomovými formálními unikáty - Rejem, s originálními pohyby kamery a kompozicí, a Lolou Montès (1955) s originálními pohyby kamery v jedinečně barevně stylizovaném cinemascopu (je třeba rozhodně koukat na restaurovanou criterionovou verzi). V Christine se po něm chtělo “jen” brilantně nasnímat barevný kostýmní film se zajímavými herci. Jako bonus příběh naléhavě zpřítomnil vhodně zvolenými detailními záběry.

Když někdo natočí top válečný biják Saving Private Ryan 1998, mohl by si říct, že stačilo. Ale pokud je mu líto přestat a vytvořený tým s cennými zkušenostmi využije ještě ke komerčně i kriticky úspěšné produkci Band of Brothers 2001 a následně k The Pacific 2010, vznik Masters of the Air je nevyhnutelný. Takže je nakonec dobře, že vznikli. 🤓 Cennost slavné předlohy univerzitního profesora je v komplexní dokumentaci mnoha skutečných situací, epizod, jednotlivých osudů, ne ve schopnosti jejich dramatizace. Realita v tomto případě mluví sama za sebe. Působivost námětu spočívá v širokém rozměru tapisérie s mnoha dílčími strhujícími, jindy provozně zajímavými nebo jen všedními detaily války. Efektivní (a opravdu epické) je to jen ve své celistvosti, takže těch slabých 7,5 hodin děje na nás mělo být vrženo najednou. Klidně bychom si po každých cca 47 minutách rádi zopakovali působivou úvodní titulkovou sekvenci (balení od Applu vždycky potěší, že), ale předlouhé závěrečné titulky jsme si mohli dát jen jednou, až nakonec. To musel vymyslet obzvlášť zlomyslný kazisvět, že 20% každého v týdenním intervalu vypouštěného dílu budou zabírat úvodní titulky, next on a závěrečné titulky. Neškudlit a příště více odvahy. Člověka trochu děsí, že ztráta drivu Applu se projevuje i v rozhodnutí, jak uvést seriál. 🤓 Osmdesát let po válce je těžké stvořit přesvědčivě nehostinné a drsné prostřední a přiměřeně sešrotované lidi v něm. Takže nejvíc Masters narazili ve stalagovských epizodách, kde bylo příliš útulno, čisto a nažehleno kolem hladce oholených tváří s pěstěnými kníry. Nechci hned dávat za vzor Wilderův Stalag 17, protože jeho hlavním cílem nebylo realisticky ukázat těžký život v zajateckém táboře (přestože si to většina csfd myslí), ovšem vedle Masters působí i tak mnohem věrohodněji. 🤓 Stalag 17 je, jak známo, pod záminkou a slupkou táborového humoru, přesnou dvojjedinou studií individualismu na jedné straně a masové manipulace na druhé. Logicky byl film u nás za minulého režimu naprosté tabu, i když většina ostatních Billyho počinů byla s velkou slávou uváděna. Cinefilové ocení také znalou a inspirativní práci se strukturou vyprávění a s point of view, v tomto směru je Stalag 17 od prvních záběrů přímo výukovým filmem. 🤓 Ale zpět k Masters: milovníci leteckých filmů a WWII si mohli osvěžit, chvílemi naplno prožít, případně doplnit o méně známý detail oblíbené téma. Finále bylo silné a důstojné, tedy i slzu opravdového dojetí jsme mohli zamáčknout. Seriál objevil i jeden nový herecký talent, o němž ještě uslyšíme - Nate Mann ("Rosie" Rosenthal). Přesto, už mnohá desetiletí platí, že kdykoli se objeví nový film o WWII, je dobré srovnat měřidla a vrátit se k nepřekonatelné autenticitě The Story of G.I. Joe 1945, co se týče pozemního válčení, a ke dvěma třem 'zakladatelským' leteckým filmům o WWII. 🤓 Nikdo už totiž nenatočí lepší scénu bombardérské beznaděje než Gablovo rozhodné, přesto nakonec marné navádění přistání zdecimovaného bombardéru pilotovaného bombometčíkem (35. min, Command Decision 1948). Nikdo už nenatočí lepší dialogovou srážku názorů mezi populistickým alibismem váhavých politiků a odpovědným válečným velením - půlící scéna v tomto filmu (top mužský cast MGM). Nikdo už nenatočí lepší symbolický shot než je commander Gable, sám sedící ve velícím sále proti obrovské mapě Německa, zdrcený, přesto s vědomím nezbytnosti pokračovat v boji, protože jen tak budou předchozí ztráty vůbec k něčemu (92. min + klíčová předcházející scéna). Působivost tomuto záběru dává nejen drtivě prostá kompozice vyjadřující nekonečnou tíhu obrovských ztrát při denním bombardování, ale také Gable se svou osobní historií. Režisér chlapských filmů ‘Wild’ Bill Wellman, sám pilot WWI a tvůrce skvělých leteckých filmů, o Gablovi kdysi řekl, nikoli bez důvodu, že byl nejtragičtější postavou Hollywoodu. Soukromý život ‘Kinga’, nejzářivější mužské hvězdy 30. let, byl neuvěřitelnou sérií špatných, často bláhově vypočítavých, životních rozhodnutí v pochopitelných, ale těžko omluvitelných situacích, a z nich opakovaně plynoucích pocitů provinění. Tragická smrt manželky Carole Lombardové, při leteckém neštěstí v roce 1942, spěšně se vracející do Hollywoodu v obavách z Clarkovy nevěry s mladší kolegyní, nebyla výjimkou. V tom jediném záběru Command Decision a v kontextu děje celého filmu se to všechno neopakovatelně sešlo. Samozřejmě pomohla i Gablova dvouletá válečná zkušenost u bombardovacího letectva, kde kromě natáčení náborových filmů pro palubní střelce, se v Anglii v roce 1943 zúčastnil minimálně 5 bombardovacích misí, i těch denních nad Německem. Poté, co byl jeho letoun opakovaně zasažen flakem s následným jedním mrtvým a dvěma zraněnými, střepina mu prošla botou a jen o fous minula jeho hlavu, MGM vyvinulo značné úsilí, aby ho, byť proti jeho vůli, vyreklamovalo z aktivní služby. 🤓 Nikdo už nenatočí lepší studii velení morálně rozložené bombardovací jednotce a sílícího stresu vedoucího k totálnímu vyhoření a zhroucení, než pilot a celoživotní fanda do létání Henry King v Twelve O’Clock High 1949 podle předlohy vzniklé na základě přímé zkušenosti mnoha účastníků bombardovacích misí. O psychologické práci se zvukem (po zásluze oceněné Oscarem) ve zdánlivě klidných scénách (déšť je tu využit na maximum) a letecké bitvě v závěru, vyfutrované autentickou výstrojí a reálnými bojovými docu záběry obou stran, nemluvě. Nikdo už nepředvede lepší crash landing s B-17 bez podvozku, než  tehdejší hollywoodský stunt pilot Paul Mantz pro tento film (9. min). Snad jediný případ v dějinách, kdy jeden člověk bez zbytku posádky dokázal sám vzlétnout s létající pevností. Těch, co dokázali sami přistát (stejně jako Mantz při tomto svém legendárním kaskadérském kousku), bylo samozřejmě během války víc. Jedinečný záběr byl nepřekvapivě použit i v roce 1962 v dalším filmu, který stojí za připomenutí - War Lover (59. min). 🤓 Zejména oba zmíněné filmy točené krátce po válce mají dvě unikátní přednosti - jsou prosty optimistického bojového ducha propagandistických filmů točených za války a místo toho nabízejí komplikovanější, realističtější pohled na zákulisí i podmínky válčení, přitom v prožitcích i detailech mimořádně věrohodný, protože výstroj i letadla byly pravé a všemi sdílená zkušenost byla také ještě velmi živá (členy filmové branže nevyjímaje). 🤓 War Lover, v hlavních rolích již s generací dospívající po válce, s novovlnařsky civilní romancí, je přesto možná posledním velkým leteckým filmem, který ještě má skutečnou patinu WWII. Nikdo už nenatočí autentičtější provoz posádky B-17 než je prvních 26 minut tohoto filmu, lepší fight posádky než posledních 20 minut a nikdo už nezahraje lepšího air daredevila než Steve McQueen (vedle Motýlka, pro mě tady nejlepší Steve ever). Jeho kapitán Rickson je příkladem hranice oddělující hrdinu od psychopata, jak trefně poznamená lékař jednotky. Callum Turner v Masters je jen velmi, velmi krotkým stínem a je to škoda. Opravdový kontrast s klidným ‘Elvisem' by dal sérii větší náboj. Ovšem Callum je původně model, hraje 12 let a ještě si ani nestihl uvolněně posadit hlas. Navíc žijeme v době uhlazené korektnosti, takže nelze čekat zázraky. 🤓 Taky je třeba se smířit s tím, že autentické válečné zásoby výstroje a ‘plechu’ došly nejpozději v 60. letech, v Milovníkovi války ještě nadělali spoustu muziky s třemi skutečnými éry. Co by za ně dneska dali. Stejně tak se dnes nedají použít v hraném filmu pro přesvědčivou věrohodnost dokumentární černobílé válečné záběry, což se ve všech třech zmíněných filmech bohatě a účinně děje. CGI samozřejmě dovoluje barvitě “zobrazit” dříve nemožné, ale jak se opakovaně potvrzuje, je to pouze novodobá verze kinematografie atrakcí, ohromujících spektakulárních momentů - rychlý silný šok na úkor hlubší emoce a následného myšlenkového zpracování diváka, tzn. že výsledkem je často jen povrchní zážitek, nic, co by nám trvale zůstalo v paměti, co by mělo šanci pohnout naším vědomím (a následně i svědomím). 🤓 Takže ano, Masters jsou završujícím dílem. Bojovníci WWII už v podstatě nežijí a my potřebujeme čistý stůl. Před námi jsou úplně jiné filmy o nové velké válce.

Podzim 1968, okupovaná země. Zakladatelé Semaforu sedí bok po boku v prázdném hledišti, naproti nim reportér. Aniž by to tušili, začínají svou poslední kompletní sezónu. Právě z divadla sundali ceduli s nápisem: Divadlo přestává tam, kde do salvy smíchu, zazní salva z děl! 🤓 Ale jejich múzy už zase promluvily. Jsou to fešandy, dí pan doktor a rozehraje pověstné ďolíčky v laskavé tváři. Hlavně, aby nezačaly být zatrpklý, řekne mladší Jiřík a pokračuje: Múzy musej mluvit, jinak by to vedlo k malomyslnosti a depresi národa - směju se, tudíž existuju. …Reportér: Nejvíc se tu teď hrál Ďábel z Vinohrad, kde stáruje pan doktor Šlitr… S: Já teď píšu horror - Co je to česky? ptá se reportér. - Hrůzák, neboli děsoviště, odpoví S, nebo šokiáda, dodá Š. První celostátní šokiáda to bude, rozvádí S, ovšem v podstatě to bude legrace… A taky se pokoušíme napsat druhého Jonáše, legrace kolem toho rozvrzanýho piána a slečny Mici, rozpovídá se Š. (To bude jejich poslední hra Jonáš a doktor Matrace.) 🤓 Jiříci se zábavně špičkují jako vždycky - furt se hádáme, řeknou téměř unisono. S: Velice často hovoříme o tom, kterej z nás dvou je lepší, což je jasný, že jo. - No já., vpadne Š - S: Slyšel jste? Opakuj to. … Ani Miluška to naštěstí, byť pod nátlakem, není schopná rozhodnout. 🤓 Vskutku vzácná půlhodinka, včetně několika smutně alegorických “odbojových” protiokupačních songů z Ďábla: Podivín, Teplé spodky (méně vodky, teplé spodky), Calypso o šťastné zemi, Proč se lidi nemaj rádi, Zakoupil jsem v Dejvicích sedum prken žehlicích (zpívají všichni i ti, co to neumí, kdo nebude zpívat, bude zastřelen) a protiokupační verze Babetty. 🤓 Potřeba semknutosti a vzájemně se povzbuzující blízkosti ve vztahu k divákům při představení i mezi S+Š při rozhovoru je zjevná a dojemná. Š druhého Jiříka téměř objímá. S, mladší a menší z dvojice, měl vždycky tendenci se ke stoickému panu doktorovi tulit, opřít se o něho. V této smutné a těžké době, jako by Š konečně zvedl závoru…A nakonec Suchého moudrost z jejich staršího songu: Život není jednoduchej, je to vlastně kolotoč. Člověk by rád volal juchej, jenže mnohdy nemá proč. Když je všechno pěkně sichr a člověk se raduje, obyčejně krutej vichr znenadání zaduje. 🤓 Takže musím přidat ještě můj oblíbený Šlitrův joke úplně z jiné doby a odjinud. V zákulisí Jonáše a tingltanglu osloví Šlitr semafor girl hrající Mici. Š: Mici, víte, že Dvořák o vás napsal árii? - Mici: Ne. - Š: My cizinou jsme bloudili…

Pejsek Toník byl jedinou bohulibostí večera (jakkoli to zní neuvěřitelně, neboť na programu byla Smetanova Prodaná nevěsta), a nejen to, musel být chudinka hluchý. Totálně hluchý, jako vysloužilý moskevský policejní oř Stock, který nehnul brvou uprostřed válečné vřavy a vybuchujících šrapnelů, když na něm seděl Chris Plummer při šíleném ruském natáčení Waterloo. Toník byl nejspíš i slepý, jinak by tohle “režijní uchopení” vážně nedal a rychle by utekl ke své kostičce v rekvizitárně. 🤓 Vladimír Franz teď v Sedmém nebi na Vltavě ve dvou dílech názorně a návodně (jak on moc dobře umí) rozebral našeho dvousetletého hudebního génia. Ve druhé části ve 24. min. pustí předehru k Prodance v nastudování dirigenta Karla Ančerla a už jen touto krátkou ukázkou si srovnáte měřítka kvality a hned budete v obraze (nahrávka se dá samozřejmě snadno pořídit celá, třeba v radiotéce Českého rozhlasu). Zkusit můžete i současného Jakuba Hrůšu na YT -  Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, předehra k opeře (Jakub Hrůša & Česká filharmonie). A vzhledem k tomu, že poslední sabotáž Smetany v Kapličce jen dokonala normalizační korozi hornouherských na tomto geniálním díle, asi je nejvyšší čas, osvěžit si kanonickou nahrávku souboru ND v nastudování Zdeňka Chalabaly z roku 1959 v dokonalém českém pěveckém obsazení (na supraphonline není nic snazšího). Abychom nezapomněli, jaká je to krása, protože Prodaná nevěsta není vepřo, knedlo, zelo, nýbrž zvukový krystal, jak ji vystihl Franz, a je nedílnou “součástí legionu andělů strážných této země…hudba, neznající bolest, laskavá, plná světla a radosti… Smetanova hudba nám říká: Opatrujte ji, je krásná. Toto je vaše země. Budete-li o ni opravdu pečovat, všechno dobře dopadne.” https://vltava.rozhlas.cz/skladatel-o-skladateli-bedrich-smetana-v-sedmem-nebi-vladimira-franze-9184756 🤓 Nevím, o co pečují v Kapličce, vzhledem k jejich zřejmé neformě (od fyzičky přes nápady až po řemeslo), asi jim nevadí nesmyslně utrácet svůj čas (za všechny naše prachy), ale my ostatní můžeme žít šťastné a smysluplné životy poslechem kvalitních nahrávek, sledováním dobrých filmů a péčí o rodnou hroudu. A Bedřich z nás může mít radost, ne, že ne.

6. díl jako bravurně komponované finále výborné série je strhující. Díky.

Škoda, že nešlo vzít jen námět a museli jsme to přijmout i s těma ‘příliš všeho včetně klišé' belgickejma chlupama. Snad z toho nebude unijní osvětově - onkologická štafeta  (Bože, my jsme zas museli být první…). 🤓 Podle svědectví předků, ještě před WWII byla stejnou metlou tubera. Lidi běžně umírali již v útlém věku i na černý kašel, spálu, dětskou obrnu, etc. Tuberácké ložisko, stejně jako dnes rakovina, bylo téměř v každé rodině. A protože medicína byla svým rozpočtem a schopnostmi daleko skromnější a mnohem méně mocná, než dnes, smrt byla všude přítomná a s tím i větší pokora před darem života. Prostě se rodilo víc dětí. Na nic nečekat, nezabývat se malichernostmi a zbytečnostmi - do padesáti jste museli založit rodinu, vybudovat živnost, vychovat děti, protože nejpozději po šedesátce bylo normální, že umřete. Byl to méně naplněný život než dnes? Myslím, že ne. 🤓 V debatě, kterou by seriál mohl podnítit - a to je dobře - by mělo zaznít: Opravdu to chceme? Astronomické náklady na zdravotnictví ve falešné naději, že maximalistické zachraňování a prodlužování našeho života (za jakoukoli cenu) ho učiní šťastnější a samo o sobě zajistí jeho smysl? S tím, že vynaložené prostředky pak chybí na rozvoj budoucnosti - na inovace, vzdělání, bydlení, prosté zrození a pokračování nové generace. 🤓 Stárnoucí společnost je, jak známo, sobecky zaměřená na své nejbližší utilitární potřeby, zahleděná do minulosti, bránící se jakýmkoli změnám - řečeno s Cimrmanem "nic novýho nerozjíždět". Netvořit, jen spotřebovávat. Rajská hudba pro moderní systém zdravotnictví, který si nárokuje stále větší díl HDP, aniž by vůbec probíhala debata, jestli jsou daňoví poplatníci ochotni a schopni financovat neomezené možnosti současného farmaceutického průmyslu. 🤓 Jeden z nejzajímavějších motivů byl v 6. díle proces přípravy Bartoškovy operace -  kapacita profesor se klidně nechal vydírat pacientem ohledně jejích podmínek, jen aby získal pacientův souhlas k nákladné a riskantní operaci, která ho jen potrápí a v ničem nepomůže (což se následně potvrdilo), ale jistě poskytne exkluzivní materiál pro profesorovo vystoupení na nějakém mezinárodním lékařském sympoziu. Zkrátka, bylo by nanejvýš přínosné, kdyby se diváci vedle působivých emočních vrcholů seriálu, zabývali i širšími úvahami o smyslu a perspektivách systému veřejného zdravotnictví, který společně s dávkovým a důchodovým systémem hodil již dávno všechny západní společnosti do mínusu (zbytek světa je v takové bídě, že s tímto druhem zadlužování ještě ani nemohl začít) a Bárta pak musí psát brožury o kolapsu civilizací… 🤓 Když to shrneme: Tumor byl nejlepší v momentech, kdy jsme tomu dali náš časoprostor a komornější střídmost - tedy 4. a 6. díl. Adaptaci do kotliny velmi pomohl Barťák svou kulervoucí a přitom neokázale nadhledovou odvahou, s níž pobyl nejen v tomto seriálu. A taky Natálie Řehořová, všichni epizodisti a - jak jinak, Pavel Řezníček. Filip s Alžbětou zazářili, o tom není pochyb, ovšem mohli se spolehnout na naši v současnosti nejlepší televizní režisérku. 🤓 Pan Březina už od Disku vyniká, když na věc může jít přes fyzičku, nejdřív tělo (včetně výrazné mimiky), pak humor (pěkně černej) a teprve pak všechno ostatní. Ti, kdo ho viděli na divadle, by jistě souhlasili. Výborná režisérka Kopáčová to měla na zřeteli a dala tomuto Filipovu talentu náležitě vyniknout, včetně bulícího a klopýtajícího finále. Potěšující bylo, že během seriálu překvapoval i jemnými nuancemi, přesvědčivě prožitými emocemi a přemýšlivou hloubkou, které jsme u něj takto hezky vysoustružené dosud nespatřili. Dospělá role. Ten Richard III., v Kapličce, čím dřív, tím líp, by asi nebyl marnej… Každopádně ve Zlatém podrazu nebo v Anatomii zrady to ještě zdaleka nerozbalil a nevyužil potenciál svých postav tak, jako nyní. Přejme si, aby ho osudové setkání s tumorem posunulo tím správným směrem, má k tomu všechny předpoklady:)).

WOW! To je závratně nádherně dokonalá Elizabeth! Opojná romance kamery s bytostí, která byla pro kameru stvořena. Je jen pár lidí v dějinách kinematografie, kteří se s tím narodili a když navíc dostali k ruce profíky a zavčas, od útlého mládí, stihli na kameru potrénovat, mohlo vzniknout pár unikátů jako je tento. (Nebo jako Greta Garbo ve svých nejlepších filmech - v těch s Gilbertem samozřejmě a v Ninočce - vždy kamerovaná Williamem H. Danielsem, nebo Marilyn u Wildera a v Hustonových Mustanzích.) 🤓 Z dnešního pohledu je až bolestné sledovat jak Liz od své první, ještě dětské, ale už vynikající, hlavní role v National Velvet (1944), svojí unikátností - vzácností, chcete li - krásou, talentem, energií, naprosto nekompromisně v každé další plytké hloupé roli, kterou ji MGM přidělilo, konfrontovala bezohlednost filmového byznysu. Jistě, Hollywood zacházel se všemi stejně - snažil se o maximální exploataci svých zaměstnanců podle masového vkusu (který současně v bezvýchodném zacyklení takto permanentně spoluvytvářel), ale v případě výjimečně krásných, talentovaných a inteligentních lidí byla ta nemožnost smysluplné realizace ruku v ruce s korupcí nabízeného blahobytu nesnesitelná. Křehčí povahy to odnesly sebedestrukcí a předčasným fyzickým zánikem - Jack Gilbert, Ty Power, Judy Garland nebo Marilyn patří mezi ty nejznámější. 🤓 To Liz měla výdrž. A dost chytrosti, aby se svědomitě naučila řemeslo a taky jak vyrazit z L. B. Mayera a dalších bossů maximum. Neprotestovala a svým oslňujícím leskem pomáhala studiu prodat coby spolu herce beznadějné začátečníky i ošuntělé béčkaře, když náhodou narazila na první ligu (Tracy, Finch), byli ve věku jejího otce a příběh nestál za nic. Ještěže měl papá Mayer tolik inteligence, že svěřil Lízin první filmový i životní polibek osobě v MGM nejpovolanější (Robert Taylor - Conspirator). Pak ovšem Mayer neváhal dychtivé osmnáctce zorganizovat “pohádkovou” svatbu s Nicky Hiltonem Jr. (ano, dědic hotelového impéria), jen aby podpořil promo jejího nového filmu Father of the Bride. Novomanžel - alkoholizovaný gambler a playboy, měl sklony k násilí, takže Liz potratila a do půl roku bylo po všem. Jen ve dvou filmech měla vedle sebe nadějné vrstevníky v kvalitních předlohách a režii - a hned z toho byly evergreeny (A Place in the Sun, Giant), ale jako by to nikoho moc nezajímalo. 🤓 Přesto se nakonec našli dva hollywoodští dobrodruzi, nezávislí promotéři, kteří se na to mrhání talentem už dál nemohli dívat - Mike Todd si ji vzal a coby zářivou trofej se ji snažil svým vlivem posunout k rolím s větší substancí, aby mj. dodala váhu jeho producentským ambicím. (Ovšem, co má cenzurou vykostěný film Cat on a Hot Tin Roof společného s Williamsem, kromě názvu jeho hry?) A Walter Wanger, kterému manželka herečka nasadila v hezkém hollywoodském skandálu parohy, přišel s plánem, jak se zajistit ve stáří levnou a přitom výdělečnou tutovkou a uvrtal Liz do Kleopatry. Oba pánové ve svém opojení hollywoodskou bohyní přecenili svoje možnosti. Rozlítaný manažer Mike se po dvou letech zřítil ve svém letadle Liz a Walter, doyen nezávislých hollywoodských producentů, rozjel jednu z největších produkčních katastrof v dějinách Hollywoodu, aby z ní byl ve finále potupně odklizen Darrylem Zanuckem, zakladatelem major hollywoodského studia 20th Century Fox. 🤓 Po většinu svého hereckého času byla Liz prostě zbožím, součástí merchandisingu svého zaměstnavatele MGM. Coby největší hollywoodské studio, neobešlo se po WWII, v době rozpadu studiového systému, při svém provozu bez investic tabákového, lihového a nejrůznějšího spotřebního průmyslu. A tak Líziny neodolatelné hrdinky předváděly publiku co nosit, kouřit, pít a řídit - zkrátka co konzumovat od rána do večera. Bez čeho se neobejdete, když jdete randit, budete se vdávat, budete mít dítě, nebo jste “jen” taková moderní sexy American girl (no dobře, call girl) jako v BUtterfield 8. 🤓 V té senzační úvodní scéně, kdy se Liz probudí v bytě svého náhodného milence (který právě odešel), a po slastně dlouhé minuty sledujeme čistou esenci filmového herectví božské divy potulující se neznámým příbytkem, má její hrdinka jedinou starost - zapálit si cigaretu, načež si “vyčistí” zuby půl sklenicí tvrdého alkoholu, a po zastávce u toaletního stolku podváděné manželky, nahodí její norkový kožich na svoje negližé, pod paži uchopí karafu s whiskey a v taxi odfrčí před bydliště vrby kamaráda z dětství na druhém konci NY, kde na ni čeká její červené autíčko Sunbeam Alpine (ikonický sporťák - britská výroba, americký design). 🤓 (Btw, v předchozím Suddenly, last Summer, dalším cenzurou zpraseném Williamsovi, má Liz ve své první - opět velmi poutavé scéně, kupodivu jedinou potřebu - zapálit si cigaretu.) Když se ale vrátíme k Lízině autíčku v BUtterfield 8, má v příběhu podobně vážnou psychologickou roli jako pověstná puška zavěšená na zeď v prvním dějství u Čechova. Je to jeden z motivů, který společně s bezcílným životním prodáváním se ústřední milenecké dvojice v luxusním eastmancolorovém (ergo metrocolorovém) widescreenu, dovoluje uvažovat o tomto hollywoodském melodramatu téměř jako o předskokanovi Antonioniho Zatmění. Fakt, že jo. 🤓 Má to potenciál působivé existenciální story, která dobře zapadá do úvodu šedesátek. Přesvědčivosti filmu a vynikajícího hereckého výkonu Elizabeth pomohla i evidentní sdílená zkušenost herečky a její postavy s exploatací v nejrůznějších podobách. Definitivně to zabije až úplně poslední Harveyho promluva nejen hollywoodským klišé o prostitutce se zlatým srdcem… Do té doby si postavy vyměňují chytré a občas i odvážně vypointované speeches (“Mama, face it. I was the slut of all-time.”, patří k těm nejslavnějším) a mezi Harveym a Liz to v rámci možností pěkně jiskří. Samozřejmě, pod cenzurou stále prudérní Hollywood, se zatím neodvážil dát vedle Liz rovnocenně sexy hetero herce a nechat plátno "explodovat". To nás čekalo až s velšským importem v následujícím Lízině kousku Cleopatra (a šedesátky konečně mohly pořádně začít). Zatím tedy ještě nikoli třeba Brando, ale Harvey - po Cliftovi, Johnsonovi a Hudsonovi, již čtvrtý homosexuál coby Lízin partner v milostném příběhu. 🤓 Takže co tu máme: osmadvacetiletou vdovu Liz, v branži od svých deseti let, po pár rozvodech, životní tragédii, čtyřech manželech a třech dětech, zatraceně sexy ženskou a dokonalou filmovou herečku, přitom stále s neodolatelným puncem zranitelné americké - hollywoodské dětinskosti. Vidíme to docela jasně, tomuto marnotratnému hollywoodskému cirkusu jejího života chybí skutečná kvalita, nějaký smysl, osudové naplnění, katarze zjevení, že love, pain, passion and joy může mít intenzitu a opravdovost, v níž hodnotou navzdory všemu a všem je skutečná lidská bytost, nikoli hollywoodská star. Naprosto neodkladně tomu chybí Richard Burton. 🤓 Nebude to ‘na furt’, protože taková ‘ride high’ bude pro oba (i publikum) příliš vyčerpávající a pronikavá Burtonova inteligence nesnese pokračovat při její degradaci a Liz to zase vzdá kvůli jeho nevěrám a nezvladatelnému pití, protože, konec konců, ona rozhodně není typ, který by měl někoho dostávat z problémů. To, na čem opravdu záleží, je, že společně stvoří velkou love story a díky tomu i několik skvělých filmů. 🤓 Jeden z nejlepších Burtonových životopisců Melvyn Bragg připomněl, že teprve po rozchodu Burtonových a oddělení jejich kariér, i největší pochybovači prozřeli, že po dobu jejich společného života a tvorby to nebyla Liz, která by vytáhla Riche k sobě na výsluní, ale že po celou dobu to byl Burton “who had fed her, nourished her, supported her and discovered her. Nobody had taken the trouble before. Nobody had thought her worth it. Nobody had had his intelligent passion for her.” Ona mu dala největší dobrodružství jeho života, coby milovník žen v ní našel svůj ‘Ocean’, což byla první přezdívka, kterou jí dal, a pak ji zmapoval do nejmenších podrobností jako kapitán Cook…

Když si z toho vytáhnete Burtona, je to v jeho podání rebelská, sebestravující a hluboce zneklidňující obžaloba systému. Dalo by se to sfouknout ve dvou třech burtonovsky vulkanických monolozích, což by po pravdě bylo asi vůbec nejlepší. 🤓 Ano, obžaloba spíše systému, než společnosti. Film to následně trivializuje těžkopádnou a schematickou ilustrací (čímž to ztrácí původní Burtonovu naléhavost) - internátní soukromé školy jako základ vládnoucí nerovnosti a tyranie, předsudky a pokrytectví uvadající imperiální Británie, prohnilé elity, nekonečné “zbytečné” zbrojení i “problematické” světové americké úspěchy tzv. vědeckého pokroku, společenská přetvářka, nefungující vztahy.  Na co si vzpomenete, vše je prohnilé skrz naskrz a hlavně bez budoucnosti - imperialisti v čele s US a GB jednoznačně na odpis, západní civilizace se co nevidět zhroutí jako polystyrenová katedrála v závěru filmu… Vlhký sen sovětského politbyra, který by v našem tehdejším rudém právu nesepsali lépe. 🤓 Ovšem všechny ostatní postavy se chovají, jako by vůbec nechápaly, o čem Burton mluví, jako by nic z toho ani zlomkem nebyla pravda, jako by žily v úplně jiném světě než on. Ani stín pochybností na ně nepadne z Burtonova heroického zápasu. Děsí je padající letadlo, ale ne to, že by někdo  mohl mít zoufale odhodlanou motivaci k podobné akci. (Do ‘11. září’ zbývalo v době natáčení Medúzy - začátek léta 1977 - ani ne čtvrtstoletí, jedna generace). Lee Remicková působí trochu bezradně coby převoditelka úzkosti od Burtona k ostatním postavám, jako by si nebyla jistá svou rolí v příběhu. Možná ji rozhodila společná minulost s Burtonem. Coby začínající hollywoodská hvězdička byla v 50. letech jednou z jeho nespočetných a s veškerou ochotou podléhajících milenek. Magickým žárem sálající Welshman s podmanivou kombinací jedinečného hlasu, drsné tváře boxera, smyslného úsměvu a duše básníka řádil ve své vrcholné formě v citově vyprahlých vilách Beverly Hills jako liška v kurníku. Na rozdíl od madam Remickové, ovšem Burtona nikdy nevyvedlo z míry mít aktuální nebo bývalý (nebo oboje) poměr s herečkou (herečkami) v jeho filmu, a s mnoha dalšími lidmi okolo. Zástupy zlomených srdcí, podvedených manželů a rozvrácených manželství, byly nepochybně hlavním důvodem, proč jednomu z největších herců 20. století dotčení Akademici opakovaně odepřeli Oscara při rekordních sedmi nominacích. Tím spíš, když si k tomu všemu ještě na víc jak deset let zabral pro sebe Kleopatru. 🤓 Zkrátka, shodou okolností, ve filmu Dotek Medúzy bohužel chybí všude přítomné napětí mezi postavami, permanentně předávaná úzkost z ohrožení základních jistot jejich světa - to, co dobrý horor (detektivka mu zde měla být podřízena) musí mít, aby fungoval jako otřásající (a potenciálně očistná) metafora. 🤓 Film tak paradoxně splnil svoje zadání jen jako hybridní podvratný kousek, který se podařilo ‘říším zla’ realizovat v soukolí západního filmového průmyslu a úspěšně vyvézt coby antipropagandu na Východ. Na Západě film v náročné konkurenci tolik úspěšný nebyl. Pomníček studené války, kterých bylo nepočítaně, po roce 1990 ještě víc a dnes po dosaženém vrcholu i finanční globalizace logicky úplně nejvíc (Netflix, HBO, etc. by mohly vyprávět), ale pořád to ty diktatury ne a ne dotáhnout k té světovládě, že... 🤓 Ale zpátky k Doteku Medúzy: Burton (51) si rok předtím po kariérním a životním pádu na dno, ergo dvou rozvodech s Liz, pořídil fungl novou manželku - pečovatelku (Suzy Miller Hunt, 27) a vyměnil také svého dlouholetého agenta. Nový muž, v branži ostřílený berlínský rodák Robbie Lantz, mu pak pomohl k divadelnímu i filmovému Equusovi a hlavně znovu k lukrativním filmům pro velká hollywoodská studia, což byl i případ Doteku Medúzy. Autor Equuse Peter Shaffer, stejně jako např. Leonard Bernstein, Bette Davis nebo Yul Brynner byli také Lantzovými klienty. Burton musel vyválčit svůj comeback hned na několika frontách: v divadelním Equusovi šel odvážně, s celým svým epickým sebevědomím, po 12 letech absence na Broadwayi do ohromného rizika - proti nedůvěře publika a zejména kritiky, s vědomím, že souboj s jeho celoživotními závislostmi alkoholem a cigaretami již nelze nijak vyhrát, stejně jako nepůjde zachránit podlomené zdraví, které ho bude srážet každou vteřinu jeho zbývající existence. Ostatně smrtelnost se přihlásila s obvyklou zákeřností - v červnu 1976 zemřel na rakovinu plic Stanley Baker (48), krajan Welshman a nejbližší Burtonův přítel, s nímž se znali od jejich společných hereckých začátků. Navzdory všem okolnostem a předpokladům to Rich nakonec dokázal. Poté, co se v březnu 1974, v době desátého výročí svatby s Liz, téměř upil k smrti, podařilo se mu oživit a znovu nakopnout zničenou kariéru i životní pride. (Ze všech interesantních Burtonových interviews na YT, to s Parkinsonem z roku 1974 je absolutní nezbytnost.) 🤓 V Doteku Medúzy je Burton opravdu vynikající, přitom v mimořádně úsporném nasazení (pouhé 3 týdny natáčení za hvězdných 500 000 $) a v ukázkově efektivním hospodaření s energií, které už neměl nazbyt, sužován permanentními bolestmi zad a upadající hybností. Tato odhodlaně vzdorující kumulace posledních zbytků životní a herecké koncentrace se zde ovšem náramně kryje s údělem jeho postavy a je tím působivější, čím víc spisovatel Morlar tu svoji energii nezadržitelně spaluje v katastrofické telekinezi globálních rozměrů. Burton přitom jako obvykle jen vypustil tu ‘beast’ v sobě. 🤓 Čistě intuitivní herec s talentem od Boha a pronikavou inteligencí, svým založením Don Juan, s přiměřeně asertivním, dobyvatelským a zvědavým přístupem k životu, překračující opakovaně všechny možné limity, nikdy neřešil svůj herecký image, motivaci, prožívání postavy a podobné věci. Prostě šel, začal mluvit a udělal, ‘co bylo třeba’. Ve výsledku to zde ovšem působí jako přesně odměřované a promyšleně gradující nebezpečí, které v sobě vždycky měl, a které je tím hrozivější, že jej neváhá obrátit i vůči sobě. Ve scéně s manželkou a jejím milencem sází mimiku i repliky s ďábelsky zlomyslnou přesností a když jeho šedozelené oči v metafyzickém zápase sundávají letadlo, už jsme dávno za hranicemi pozemské představivosti. Dotek génia, jakkoli děsivý může být, je vždy illuminating. 🤓 Chtělo by to konečně sestřihnout Riche v Medúze do vzácné čtvrthodinky, abychom s tím crapem okolo už nemuseli ztrácet čas.

Samozřejmě to vůbec není tak hrozné, aby to muselo být mezi 50 nejhoršími filmy světa. V jakémkoli současném roce najdeme v kinech, na všech platformách a kanálech snadno mnohem víc než 50 skutečně špatných filmů, některé z nich dokonce ocejchované již dávno degradovanými Zlatými glóby a Oscary. 🤓 Navíc, každý cinefil, který má všech pět pohromadě, ví, že Losey byl velký režisér, třebaže zde ve své sestupné fázi, údajně permanentně opilý do té míry, že další piják Burton musel být střízlivý, aby společně se skriptkou uhlídali v Trockého tezovitých monolozích návaznost story. Riche ovšem stojí za to poslouchat, i kdyby přednášel telefonní seznam, takže v tomto směru naprostá spokojenost. Delon s Romy zase ve své řeči těla vytěžili mnoho napětí a nezpracovaného násilí z jejich skutečného rozbitého vztahu. Obsazení tedy funguje. Ostatně Delon si Loseyho sám vybral a ve spolupráci úspěšně pokračovali v Panu Kleinovi. Burton, v té době již s rostoucí negativní alkoholickou a box office poison pověstí, nebyl první režisérovou volbou, ale Dirk Bogarde odmítl, protože se mu nelíbil scénář. Naopak Burton roli přijal, aniž by četl scénář, jen na základě předchozí spolupráce s Loseym v Boom!, a Líziny v Tajném obřadu. Třebaže oba filmy tehdy propadly u kritiky i diváků, Burtonovým se líbily a čas jim dal za pravdu. Ostatně Liz byla přítomna i na place Trockého. 🤓 V mexickém a římském (kde se točilo) vedru a nehybnosti je Assassination takové celé působivě neurotické. Všichni jsou zajatci ideologie, které propadli a to je vyčerpávající (pro postavy i diváka). Co víc, Losey nám předvádí, že to nevyhnutelně vede k nesmyslné brutalitě a násilí, které jsou ale součástí každé kultury tak jako tak a jen čekají na příležitost se projevit - v intimních vztazích, v politice, v rituálech masové zábavy. Docela temné prozření od bývalého budovatele světlých zítřků, fanatického levičáka režírujícího ve 30. letech v USA divadelní agitky, člena komunistické strany, který musel odejít do evropského exilu, když z Hollywoodu po válce vymetali commies. Možná Joe nakonec nebyl tak úplně mimo, když to točil a rozhodně film možno doporučit nejen for Richard Burton completist only. 🤓 A teď to hlavní - býk a Trocký u Loseyho: Nejde o v kinematografii stále živou a vysoce emotivní Ejzenštejnovu montáž atrakcí fungující na principu startu divákovy imaginace metaforou. Příklady: montáž klopýtajícího bělouše už už si lámajícího končetiny na rozevírajícím se petrohradském mostě a buržoustky nohou prolamující žerď ukořistěného praporu demonstrujících dělníků v Deseti dnech, montáž střelby do dělníků a porážky dobytka na jatkách ve Stávce, montáž náznaků vraždy Kurtze a dokonané rituální porážky býka v Coppolově Apokalypse. 🤓 Nejde ani o nejabstraktnější variantu Ejzových typů montáže - intelektuální montáž, ve výsledku vždy nevyhnutelně demagogickou a v kinematografii v podstatě nefunkční, příliš abstraktní pro tak konkrétní médium, jako je film. “Filmem nejde myslet”, ví Miloš Forman (Chytilová vs Forman) a víme i my ostatní, zejména z nejambicióznějších pasáží Deseti dnů, které otřásly světem - např. sekvence charakterizující napoleonské ambice Kerenského, nebo ze slavné demagogické montáže důstojníka svírajícího rukojeť šavle a popa svírajícího kříž coby zvrácených opor carského režimu v Potěmkinovi. 🤓 Pokud budeme brát výše zmíněnou pasáž z Apokalypsy jako příklad intelektuální montáže, což se často děje, pak přirovnání vraždy Kurtze k obětnímu rituálnímu skolení býka opět skončí jen jako zjednodušující demagogie. Ale jako vysoce emocionálně působivá montáž atrakcí naopak sekvence funguje znamenitě - v hlavě každého diváka spustí proud imaginace, v níž je Brando rozsekán přesně tak, jak na to jednotlivá divácká zkušenost a fantazie stačí, aniž by bylo třeba při tomto aktu zástupné symboliky či nedej Bože CGI (té bychom dnes neunikli). 🤓 Přehledně pět druhů Ejzovy montáže na YT - Eisenstein's Methods of Montage Explained | Russian Soviet Montage Theory | VIDEO ESSAY  nebo - 1925: How Sergei Eisenstein Used Montage To Film The Unfilmable 🤓 Můj závěr je, že ohledně býka, jde v Zavraždění Trockého, stejně jako v případě Loseyho originálních časových vyprávěcích smyček v Nehodě a v Poslovi, spíše než o nápodobu vyzkoušených postupů někoho jiného, o jeho vlastní montážní postup pro film, který je celý o násilí. V Loseyho pojetí (evidentně záměrně), není pro diváka žádná emoce plynoucí ze ztotožnění s postavami (jako v každém “normálním” filmu), nebo z montáže atrakcí, nebo alespoň osvětlující montážní dialektika à la Ejzenštejn jako ve slavné křtinové montáži v Kmotrovi. Ze dvou nesouvisejících motivů v Assassination nevzniká střihem - jejich srážkou - žádná nová idea. Ze všech těchto důvodů je film, i přes hvězdné obsazení, dokonale “nedivácký”. 🤓 Z odstupu a nezúčastněně sleduje násilí mezi milenci, politický atentát nebo koridu, pořád stejný princip civilizace založené na uplatňování moci, na potřebě ovládnout prostřednictvím psychického a následně fyzického násilí. Můžeme se jen dohadovat, nakolik toto pojetí vycházelo z osobnosti režiséra. Podle zkušeností s jeho dalšími filmy (např. Sluha, Nehoda, Boom!, Posel), zcela zásadně. Každopádně chladnokrevně analytické komparativní assassination býka v koridě a Trockého v pracovně - oboje nelítostně realistické - se vám vryje do paměti.