Gladiatorerna

Filmy Petera Watkinse jsou chytré, často se sci-fi prvkem a Watkinsova posedlost dokumentárním stylem mi většinou bývá sympatická taktéž, ačkoli je dost nedivácká. Gladiatorerna u mě ale z celého jeho tvorby momentálně končí jako nejslabší kvůli jejímu nešťastnému vedení způsobeném jednak zbytečnou doslovností, ale také slabou dějovou kostrou. Sice chápu, že byl záměr postavy vojáků nijak víc nevyvíjet a nepředstavovat, když to má odrážet reálné války, kde jsou vojáci ve zkratce také jen jmény do počtu, ale jelikož se nemalý počet scén odehrává přímo na bojišti, bylo by fajn vědět víc o těch, kdo v tom nesmyslném boji můžou přijít o život. Reflexe postavení ve skutečných válkách je tu víc než trefná a chytře vystavěná, ale ve srovnání s Punishment Parkem to není tak propracované v ostatních prvcích a svým myšlenkám to Watkins podřizuje natolik, že je vše ostatní na vedlejší koleji a nemá to takový dopad, jaký by to mohlo mít a místy ani není co zajímavého sledovat nebo zjišťovat, takže i na hluchá místa bohužel dojde. Silnější dojem z toho mám jen díky geniálnímu závěru, který natvrdo řekne, že ideální systém neexistuje - a s tím nemohu nesouznit. Dojmy mi to zvedlo, ale na čtyři hvězdy nebo "poražení" Privilegia to nedosáhlo. A přitom to mohl být i Watkinsův nejlepší film a stačilo k tomu málo, protože konec mě tu oslovil víc, než v Punishment Parku. Silné 3* (09.09.2023)

Tento film snad musel vidět Jean Baudrillard - film o simulakru vojenských her, reálnějších než reálné války (které se již nevedou). A v prvé řadě film o nemožnosti uniknout Systému, který svými účinky saturuje veškerou skutečnost, a to proto, že tato je již dávno ztracená a vše, co jako realitu prožíváme, je jen scénářem nikým neřízeného Systému, který svými scénickými modely tuto "realitu" produkuje. Šance na vědomou změnu neexistuje - i ta je zanesena do predikce, její efekt kanalizován a beze zbytku využit k posílení řídících obvodů hyperrealitu produkujících programů. Neboť existence někoho, kdo zpochybňuje Systém a bojuje proti němu, je nezbytný pro Systém samotný a pro zdání jeho všemocnosti - když něčí moc zpochybňujeme, uznáváme, že tuto moc má, a z tohoto nezamýšleného důsledku uznání Systém čerpá svoji legitimitu a pravou moc. Možnost zpochybnit Systém leží pouze v neuvědomělém jednání, v pravém aktu spontánní lidskosti - tento akt může být ubit, ale nemůže být asimilován. Pesimistický film, přes svou radikální výpověď neinklinující k dobově konjunkturnímu maoismu (ČLR je zde všem velmocím postavena na /odpornou/ roveň), negativem může být občasná přílišná doslovnost. (24.04.2015)

Ďalší snímok, ktorého podobu ovplyvnila doba a pravdepodobne aj množstvo užitej THC. (12.08.2015)

Sebraní vojáci na povel vykonávají organizované mise v nové fiktivní válce a jejich velitelé se s jídlem, pitím a pokouřováním fajfky na ně dívají. Postavy vojáků jsou nám sice na začátku představeny, ale většinou se nijak více nevyvíjí, charakterově je jeden vesměs stejný jako druhý, jejich nadřízení v uniformách jakbysmet (či-li úplně poslední věta filmu z úst generála „Všichni jsou stejní.“ trefně sedí na celý film). Děj po většinu času probíhá monotónně, dokumentární forma (jakkoliv jsem jí u Watkinse čekal) má na tu svědomí především obrovskou odtažitost, než cokoliv jiného, a samotné mise v uzavřených prostorech tu nepůsobily na mě jako něco, co by obstálo jako napínavá podívaná. Ve výsledku je to jen jedna z mnoha filmových reflexí atmosféry studené války nebo i společenských deziluzí po událostech roku 1968 (zde pařížský květen '68)... reflexe navzdory zápletce a žánrovým prvkům daleko víc intelektuální, než divácky atraktivní. Snímek měl vzhledem k tématu rozhodně větší potenciál stát se za jiných okolností originálním strhujícím akčním filmem nebo údernou dystopickou vizi s děsivým poselstvím. Vzhledem k zpracování má leda potenciál diváka postupně otrávit a unudit, dlouhou pasáží s filozofováním francouzského vojáka s generálem v doprovodu psychedelické hudby možná nejvíce. To už mi mnohem povedenější přijde se stejným tématem imaginární války v uzavřené komunitě maďarská Pevnost z roku 1979. Od Petera Watkinse mě překvapivě hodně zaujal jeho předchozí hudební film Privilegium, ale tihle Gladiátoři mě přes solidní námět nebavili a tudíž moc neoslovili. [50%] (02.02.2022)

Pozor, spoilery budou. V blízké budoucnosti (tedy v blízké po r. 1969) není napětí mezi Východem a Západem řešeno nadále řadou zástupných válek v Třetím světě, ale Mírovými hrami pod patronací neutrálního Švédska. Oba bloky sestavují své lehkými zbraněmi vyzbrojené týmy, které se střetávají ve vymezeném areálu. Areálu ohraničeném, detailně monitorovaném a řízeném pomocí komplikovaného Stroje, který umožňuje zasahovat do hry. Záběry z těchto Mírových her jsou pak vysílány televizemi celého světa. Na průběh her dohlíží komitét složený z generality zúčastněných stran. Průběh her hodlá narušit radikální student (zde Francouz, zřejmě jakožto ohlas května 1968), který chce zničit Systém a Stroj. Snad ta naivita, s kterou ke svému úkolu přistupuje, odráží režisérův názor na toto hnutí. Zatímco se týmy Mírových her vraždí, sledují toto dozírající generálové při popíjení čaje. Boj se nakonec přenese do klaustrofobických útrob staré továrny, kde nabírá bizarních rysů. Radikální student bloudí tou samou budovou hledaje řídící centrum, při tom se mu podaří zabít jednoho z členů neutrálního švédského týmu a s jiným členem tohoto týmu vést debatu o svých ideálech. Tento člen souhlasí se studentem, že Systém je krutý a nespravedlný, ale nabízí mu, jako inteligentnímu a vzdělanému perspektivnímu jedinci, aby se tedy podílel na změně Systému ve spravedlnější, což má i své materiální výhody. Tým Západu zatím zajme bojovnici Východu, ke kteréž jeden z vojáků pojme sympatii (která je opětována), leč ta je Strojem hned identifikována, je vyhlášem poplach – oba jsou generály svých stran vyhlášeni za zrádce a ubiti trestním komandem. Radikální student se nakonec dostane do řídícího střediska, leč zde je mu rezignovaným obsluhujícím vysvětleno, že jeho vzdor je zaprogramován do Stroje, který se z využívaného mechanismu změnil sám v Systém využívající lidi, i on byl využit aby se Stroj zbavil těch dvou nešťastníků, kteří k sobě pocítili sympatii, jen ti mohli být Stroji nebezpeční, protože překročili ideologické hranice, projevili se lidsky. Všechny snahy o vytvoření nového spravedlnějšího Systému jsou iluzí, neb nakonec všechny systémy získají podobné rysy. (17.08.2014)