Pokušení svatého Toníka

Černobílá surreálná metafora líčí v nelítostném světle soudobý svět manažerů a pravého ruského luxusu po estonsku. Rouhačsky prolíná novou verzi legendy o světci s nekompromisní absurditou a divácky nesmírně náročnou formou. Výsledkem je těžko přístupná, vnitřně ale velmi sytá a bohatá pavučina symbolů a významů. Běžným divákům vstup zakázán, filmovým úchylům vřele doporučen. [MFF KV 2010] (05.07.2010)

A tento poznáte? Buñuel, Bergman, Lynch, Wenders a Kaurismäki sa strednú za účelom natočenia spoločného filmu. Aki má z toho brainstormingu však jediný hovno, pretože ostatní komunikujú telepaticky. Tak aspoň exne fľašu vodky a pomaly začína chápať. Asi taký je tento film. "Ten plot chcete diagonálne? Čo, aký plot? Chcete povedať, že tu nie sme? Ale ja som si žiadny plot neobjednal. Možno tu teda nie sme. Ani táto dodávka, ten dom a záhrada. Možno tu nie je ani táto planéta." Ach to transcendentno, nemôžeš žiť s ním, ale bez neho to nejde. :D (19.04.2014)

Veľmi zvláštny film. Verím, že tie prúty a konáre stromov ohýbajúce sa vo vetre, mračná a krdle vtákov, ľadová voda a kosa derúca sa pod kožu, môžu niekoho viesť k tomu, že si poriadne namydlí špagát a hodí si to, avšak mňa to naopak, upokojovalo. Páčili sa mi hlavne pastorove satanské oči! Na tie ja mám slabosť. Páčila sa mi drobunká Ravshana Kurkova a naopak, jej oči, ktorými by kľudne roztavila balvany, páčil sa mi ten industriálny nášup celého filmu a Satanove sexuálne orgie a vôbec, páčil sa mi celý film! (03.09.2012)

Pokušení dodívat se až do konce jsem podlehla až napodruhé a rozhodně toho nelituji. Tento černobílý snímek bych zařadila mezi artové festivalové kousky, každého asi nenadchne. Suerralistický sled obrazů nabízí celou škálu přirovnání a symbolů, je na každém, jak je uchopí. Spíše než drama vnímám Pokušení svatého Toníka jako podobenství. Sled absurdních situací mi značně připomíná Buñuelovu Mléčnou dráhu a poděkování v závěru titulků mi to jen potvrzuje. S klidným svědomím mohu doporučit náročnějším divákům se zállibou v podobných žánrech. Dovedu si představit, že estonská kina zejí prázdnotou a na festivalech se sklízejí ceny. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (01.04.2015)

(CINEMA MUNDI 2011) Nejlepší film z necelé dvacítky titulů, které jsem na letošním ročníku zhlédnul, je zároveň nejhůře převoditelný do slov. Nejde o to, že by se jednalo o tak nepřístupnou podívanou, ačkoliv je dobré vědět, do čeho se jde (název podle Dáliho malby, zároveň odkaz na duchovního, závěrečná dedikace mj. Buňuelovi). Spíš jde o to, že pokud se převede bohatá významová rovina do slov, ta vyzní banálně (např. úpadek duchovních hodnot v materiálním světě). Přitom POKUŠENÍ SVATÉHO TONÍKA se vyjadřuje prostřednictvím obrazů, které jsou evidentně inspirovány zásadními kinematografickými díly minulých dekád, což bezpochyby potěší nejednoho cinefila, kterému je blízká poetika Lynche, Herzoga, Pasoliniho, Buňuela... a tak by se dalo pokračovat v podstatě do nekonečna. (29.03.2011)